„Vám taky ještě píská v uších?“

Na mé nedávné školní prezentaci se mě zeptal nejmenovaný vyučující: „Paní kolegyně, a víte vy, jaký je rozdíl mezi koncertem a performance?“ Věděla jsem. Taky jsem věděla, že občas je to všechno najednou a hranice je velmi tenká. V Krytu to byl koncert, performance a komunitní happening přímo z bran pekelných. Člověk má pak hned pocit, že produktivně strávil nedělní večer.

Celé to začíná standardní sešlostí individuí. Samčo, Trigal a Bang jsou už přes týden na turné a vypadají jako po smrti. Tahle atmosféra se v malém prostoru rychle lepí i na ostatní a Kryt se halí do zvláštního nihilistického zenového oparu. Napomáhá tomu i skutečnost, že se tady v podstatě všichni známe. Jsme sjednoceni a připraveni na přesun do podsvětí pomocí širokého spektra noiseové hudby.

Technické a organizační záležitosti oddalují začátek a prvotní odpal bubínků začíná něco před jedenáctou. Drén & Noitt svými vysokými decibely v uzavřeném prostoru demonstrují relativitu času a přesun do sedmi kruhů pekla (které v tomhle případě vůbec nemá smysl dělit na menší celky). Kdyby v tuhle chvíli celé Brno lehlo popelem, většina lidí by si toho ani nevšimla a ti ostatní by to považovali za součást programu. V průběhu půlhodiny jsem prožívám týdenní řezání hlavy a následně její splachování, dvakrát umírám a jednou vraždím hudebníky. Suicidal noise, Hör mit Schmerzen. První impulz publika ke kreativní aktivitě, začíná první fáze destrukce Samčova kočáru pro panenky, který je spolu s jinými rekvizitami (jež jsou běžnou součástí jeho koncertní výbavy) pohozen uprostřed místnosti. Nejdřív si na něj sedá Waki, Samčova dnešní spoluhráčka, kočár ještě pruží. Pak se do něj pouští další Samčův spoluhráč Maťo s náhodným členem publika a postupně ho dělí na dvě části. V téhle fázi je už v místnosti jenom pár statečných a ti mají, kromě Samča, který se dle vlastních slov rád trýzní, zacpané uši. Končí jedna z nejhlasitějších věcí, co jsem kdy slyšela. Jdeme si ven zapálit a z plných plic po sobě křičíme. Představuji si, jaké by to bylo, kdyby hráli někde venku.

Za chvíli začíná kapela číslo dvě a Samčo nahání lidi dovnitř. Už jsme tady všichni. Publikum se spontánně a mírně apaticky baví Samčovými hračkami a časopisem Drachenflieger. Přirozený běh věcí po půlnočním nukleárním výplachu. Trigal & Bang se přidávají se svou kosmickou harsh meditation. Ňuňu obývákový noise vyvolává na tvářích lidí existenciální výrazy a část publika upadá do analytického polospánku. V Krytu se upevňuje mind control vlna. Kontrast s prvním vystoupením je obrovský, návaznost přitom velmi plynulá a přirozená. Spíš než o zabití publika se Trigal & Bang snaží o mírumilovnější očistu a jejich hřejivě ničivá hudba nese prvky dark ambientu. Pomalu se rozpouštím na měkkých hudebních polštářcích.

Set berlínských noiserů doplňuje kolektivní energii publika, které je teď plně odpočinuté a připravené do akce. Po krátké přípravě, která spočívá ve vysypání VŠEHO doprostřed místnosti, začíná radost. Dětská radost z nepořádku a ničení. Není možné se nezapojit. Samčo vybírá časopis Drachenflieger a chvíli nad ním tiše medituje se zapalovačem. Waki se zmocňuje mikrofonu a začíná trénovat hlasivky. Maťo se energicky pouští do noiseového podmazu. Noitt si za mixpultem užívá zvučení vlastnoručně vyrobených elektronických mašinek, dětských hraček se zvuky zvířat, náhodně generovaného hluku z počítače, živelného křiku a elektrické kytary. Kočár schytává poslední rány a kolečko se kutálí směrem pod stůl. Mezitím dochází ke kolektivní destrukci dostupného papírového materiálu a Ned Stark je pozadu, protože winter is already here. Samčo a Waki se ztrácejí v závěji a Samčo se válí po zemi a dělá papírové andílky. Už vlastně není vůbec jasné, kdo je vystupující, kdo kameraman a kdo publikum. Všichni tam prostě JSME a děláme NĚCO.

Vzduchem sviští dildo a situace začíná být riskantní. Jelikož nemám české pojištění, odklízím se bokem a zbytek DIY dadaistické performance s hudebním doprovodem sleduji z bezpečnější vzdálenosti. Waki, Samčo a kolektiv se těší z rituální destrukce. Slyšeli jsme slovo pánovo. Happening končí poctivým společným úklidem bordelu, ze kterého jsou nakonec tři pytle papírů, zbytků kovové konstrukce kočáru a rozbitého skla. Jsme poznamenaní psychicky, i fyzicky. To je jen tvrdý život a tvrdý noise, děláme umčo, ne pojištění.