Články / Reporty

Vanessa, že jsem tak smělá. Nebo Schwarzprior?

Vanessa, že jsem tak smělá. Nebo Schwarzprior?

Veronika Miksová | Články / Reporty | 04.10.2015

Nadržené ráno, svátek má Hrabal, maso v troubě a já přemýšlím, jestli přirovnání k násilně přerušené souloži není uhozené. A co, možná je. K tomu, co se ale ve čtvrtek událo v členitém prostoru Rock Café, to dokonale sedí. Chladný čtvrteční večer orámovaný svatbou a žaludeční neurózou v(y)stoupili bok po boku hudební bratři Schwarzprior a Vanessa. Patří k sobě jako Old Shatterhand a Vinnetou. První jsem nestihla v Ostravě, Samirovi smím říkat zlato a vděčím mu za nespočet otcovských hudebních tipů včetně moudré rady vyřčené na prahu vietnamského bistra, kde jsme měli “rande”: “Neboj se používat své ženství.”

U vstupu nečekaná fronta, na předloktí se houpe dárková taška s krtečkem, ze sukně visí saténové bičíky a kůže je všude, mnohem víc než mám doma pod postelí. Proběhnout labyrintem pestrobarevných ženských vlasů, pomyslet si své o vkusu korzetů, prsa ven, k tomu tříčtvrťáky s teniskama a ohon, přistát před ostravskou tlupou, co je uhlazená jako ježek v kleci. Startem ostrým jak břitva oživuje Schwarzprior Berlín třicátých let a evokuje divoké časy, kdy si to člověk beze studu rozdával na parkovišti, na záchodku nebo pod stolem v poloprázdné restauraci. Že jsem tak smělá. Dikce a do extrému dovedené epileptické pohyby Tomáše Motala mj. talentovaného kreslíře komiksů , oči v sloup, bělmo, kam se podíváš a slabší jedinci prohlašují cosi o šílenci. Rozumím a myslím při tom na Klause Nomiho. Temné já nelení a váží, komu z trojice být tou pravou Mrtvou nevěstou. Je to zjevení a vůbec se nedivím, že přenosné i zahraničním publikům, temnej pošahanej sureál výklad nepotřebuje. Míra perfekcionismu v našich končinách nevídaná. Tak silné, že ani naprostý výpadek všech strojů zhruba ve třetině vystoupení nikoho neodláká, a že nahození trvá. “Pojebané je to celé.” Syrová elektronika s apokalyptickým sklony se zařezává do útrob, obrazotvorné texty podpořené nedílnou projekcí tepající v rytmu a stylu Schwarzprior. Jsou kapely, co stačí slyšet jen jednou, ne tak SWPR.

Po krátké pauze legendární a zdravě excentrická Vanessa se Samirem Hauserem za kormidlem. Samir o SWPR říká: “Je to jedna ze dvou českých kapel, po jejichž koncertě se nemusíte stydět za svoji účast a litovat peněz za vstupné.“ Je mi jasné, koho myslí tou druhou, a i když s ním úplně nesouhlasím, rozhodně je Vanessa nejmíň přizdisráčskou kapelou naší kotliny. Nejde jen o to, že způsobila poprask v Tečce páteční noci, že frontmanovi nevyšel vtipnej rozhovor v Babišově MF Dnes a že ČT zrušila natáčení jejich letošního únorového koncertu ve Fóru Karlín. Jakkoliv to ukazuje na bezzubost dnešní doby, která si na demokracii jen hraje.

Jde teprve o druhý letošní koncert, dobrého pomálu, a je to nářez. Samir, Mirek Papež a další v plné formě. Na kytaru je nově posiluje Edgar ze SWPR a klape to jako vytuněný masomlýnek. Když si dá v půlce arabátko menší pauzu, palební síla instrumentů podlomí kolena, tyhle dvě bandy se hledaly, až se našly. Tenokrát žádné páchnoucí kozlí hlavy, jen svíjející se laciná kráska v kostřím overalu, kterou chce každý a nakonec nikdo. Malá disco číča. Je jedno, jestli hrajou devadesátkovou Prokopat se ven nebo Holky z gymplu a Fízla na speedu. Nespálíte se, nebo možná jo, protože když se vám tohle líbí, nic jiného než peklo vás nečeká. Předtím ale ještě zajděte na křest Mortal Cabinetu, společného projektu Samira, Řezníka (Sodoma Gomora) a Františka Štorma (Master´s Hammer). Doba nemůže být tak zlá, když EBM, horrorcore a black metal vyberou na crowdfundingovém Startovači čtyřista tisíc na novou desku. Nebo jo?

Info

Vanessa + Schwarzprior
1. 10. 2015, Rock Café, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.