Veronika Mrázková | Články / Reporty | 18.07.2015
Jakmile začalo zapadat slunce a José se zmocnil našich srdcí, dostavil se pokoj. V jeho křehkých baladách se skrývá moc velké regenerace. Zahrál naprosto očekávatelný playlist, v opačném případě bychom ale zaplakali. Gonzálesovo senzitivní brnkání nás sladilo, areál se svorně nadechl a páteční noc mohla začít. A Kasabian jsou samozřejmě ideální volbou. Hrubozrnou palbu hitů a kytarové opojení mají v repretoáru už takřka dvě dekády, ohlušující show, očividný zápal a Praise You od Fatboy Slima byli taky osvěžující. Povídali, že jsme prý „fucking awesome“. Nápodobně.
Potíž byla se Cinematic Orchestra. Rozetřít jejich hloubavé melodie v obří plochu znamenalo ztenčit zážitek. Zvláště ze startu, kdy volili spíše tišší a táhlé skladby, vyznívala legenda trochu rozpačitě. Až zpívané písně probudily větší emoce, hlavně pak Breathe s novou hvězdou... Pro grandfinále zvolili „muže s kamerou“ a jako by až v momentě tohoto opusu hráli naplno. A co mě mrzí? Až na krátké představení vokálů nulová komunikace s publikem. Ale meighanovské vyřvávání „I can´t here you“ taky není žádný medík.
Ovšem pak, pak se dělo něco nepopsatelného. St. Vincent bych ráda věnovala knihu chvalozpěvů, bylo to naprosto dokonalé. Naprosto. To, co na posledním albu překvapilo, naživo šokovalo. Dostala nás na kolena hned několikrát. Především, ruku nahoru - kdo věděl, že je Annie Erin Clark kytaristkou, která zvládá avantgardní sóla? A kdo věděl, že je ve skutečnosti stejně krásná jako na všech těch strhujících fotografiích? Má dokonalou postavu, největší charizma a zajímavou kapelu. Kníratého bubeníka, statického klávesistu s výrazem šamana a hlavně Toku Yasudu - asijskou alabastrovou panenku, která umí obsluhovat zřejmě jakýkoli nástroj s výrazem vražedkyně. Ale to pořád neříkám to podstatné – jejich koncert byl hudebním a divadelním thrillerem. Bez mrknutí oka měnili v půlce taktu žánry, ladění i oktávy, Annie má nekonečný hlasový i výrazový rozsah. Pop zdobí noisem a rock´n´roll elektrem, samozřejmě nejlépe vše v jedné skladbě. St. Vincent jsou vizionáři a hudba se tak posouvá do nového funkčního období. A ta postmoderní madona v čele, v latexovém poloprůsvitném úboru a šílených podpatcích, tomu dodala i hereckou linku. Měli promyšlený každý pohyb a choreografie sestávala z dramat: pohyby porouchaného robota, lascivní pád ze sněhobílého piedestálu, dokonce se nebála vrhnout s kytarou do publika, kterému odevzdala vazbicí kytaru, aby se pak „rozlámala“ o hranu rampy, na které se drásavě zhroutila. Maxima se pak dosahovalo díky opakovaným zatmívačkám, stroboskopům a neprůstřelné koordinaci sebemenších detailů. Ach, bože! Jsem vzrušená a ještě dlouho budu.
Colours of Ostrava, 17.07.2015
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
www.colours.cz
foto © Andrea Petrovičová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.