Články / Rozhovory

Věčně zaneprázdněný srdcař (Greg Fox)

Věčně zaneprázdněný srdcař (Greg Fox)

Jan Starý | Články / Rozhovory | 25.01.2018

Americký hudebník Greg Fox se do širšího povědomí poprvé zapsal jako člen milovaných i nenáviděných blackmetalistů Liturgy; ve stejné době začínal i s psychedelickým projektem Guardian Alien a taky sólovou elektronickou tvorbou. Je to ale především bubeník – jeden z mála, jejichž specifický styl okamžitě rozpozná i laik.

Fox je nerozlučně spjatý s bohatou brooklynskou avantgardou nejlépe zastoupenou tělesem Zs, ve kterém nyní také hraje, jeho dynamické, organické hry si však všimly i známější osobnosti. Výčet jeho kolaborací se neustále rozrůstá, zatím nejvýraznější jsou ty s elektronikem Benem Frostem a saxofonistou Colinem Stetsonem (Ex Eye). Jeho nejnovější sólovky, které rozšiřují hranice možností bicích, se pak dají popsat jako jazz fusion pro 21. století. A eklektickému hudebnímu záběru odpovídá i vizuální estetika od fraktálů po videohry i odkazy na psychedelické, mystické a psychologické celebrity.

Tvoje hra je dost specifická a vlastně působí až tribálně. Snažíš se o takové vyznění? Inspirovaly tě nějaké konkrétní tradice?
Inspirovalo mě hodně bubenických tradic, ale nepovažuju se za tribálního bubeníka. „Kmen“, ze kterého pocházím, rytmickou tradici nemá a jiné podobné věci jsem nijak nestudoval. Ale hodně používám polyrytmy, které jsou spojované s tribálním bubnováním, z čehož může vznikat tenhle dojem.

Další vlivy jsou jednoznačnější: tvé album Mitral Transmission vzniklo ve spolupráci s léčitelem a bubeníkem Milfordem Gravesem, Spiritual Emergency je pojmenované podle konceptu českého psychiatra Stanislava Grófa... Jsou tu nějaké další podobné vlivy?
Rozhodně. Některé názory Timothyho Learyho a Terence McKenny, určitě spisovatel Robert Anton Wilson. Ale zacházím spíš dál do historie – zajímají mě hlavně texty okolo taoistického kánonu, který vyjadřuje některé věci úplně nejjednodušším a nejmoudřejším způsobem.
Kromě toho mě provází některé zásady z dospívání v prostředí reformovaného židovství, které se týkají snahy o vzdělání, hledání vědomostí a celkově morálky.
Jinak teď rád čtu Ta-Nehisiho Coatese, který se zabývá sociopolitickou analýzou aktuálního dění v USA i ve světě.

Ale navazuješ i na psychedelickou tradici 60. a 70. let…
Dlouho to tak bylo. Ale poslední dobou mě zajímají jiné věci. Pohledy na současnost a do blízké budoucnosti z hlediska technologií, sociologie, filosofie. Názory na kryptoměny, budoucnost internetu a rostoucí nebo nově objevenou propast mezi levicí a pravicí. To mi teď přijde akutnější. Celkově teď víc čtu nové věci, které se zabývají světem, ve kterém žijeme.

Čili zájem o psychedelii už je spíš záležitost minulosti?
Po většinu života pro mě byla hodně důležitá a dala mi hodně. Rozhodně jsem s touhle oblastí nadobro neskončil, ale zkrátka teď přemýšlím jinak. Kladu si trochu jiné otázky o životě, světě, politice a vlastních psychických stavech.

Dalo by se říct, že se teď zaměřuješ na politiku?
Asi mi to do jisté míry přijde naléhavější. Moje současná tvorba nezasahuje tak moc do oblasti psychedelie, není to potřeba. Už jsem tyhle oblasti probádal natolik, že je teď můžu zkoumat i ve zcela střízlivém stavu. To je pro mě ideální. A svou tvorbu můžu rozvíjet mnoha směry, které nevyžadují stav změněného vědomí. Moje vědomí je svým způsobem změněné pořád, vždycky jsem zčásti i v jakémsi psychedelickém prostoru. Takže ano, věnuju se jiným věcem, ale s psychedelií jsem úplně neskončil.

Ve tvé aktuální sólové tvorbě je vidět snaha rozšířit škálu zvuků, emocí, překonat omezení bicích. Jak to souvisí s tímhle odklonem od psychedelie?
Neřekl bych, že jsem se odklonil od psychedelie jako takové. To je problém s marketingem „psychedelické hudby“. Je to škatulka, která je často zavádějící, takhle označené věci často psychedelické vůbec nejsou. Skutečně psychedelická hudba má vliv na tvoje vnímání, neznamená spoustu barviček. S psychedelií jako takovou jsem neskončil, ale držím se stranou psychedelie jako škatulky.
Co se týče omezení bicích jako nástroje – jasně, je to tak. A kromě toho tu jsou logistické komplikace. Takže když jsem začal s technologiemi, které teď používám, bylo to super. Díky nim mám možnost pracovat zároveň s elektronickou hudbou a s bicími, což jsem předtím musel dělat samostatně. Dlouho jsem chtěl tyhle oblasti zkombinovat, ale nedařilo se mi to. Technologie Sensory Percussion mi umožnila jedním úderem na bicí zároveň aktivovat elektroniku. To pro bubeníky úplně mění situaci. Myslím, že v Sunhouse – společnosti, která tyhle bubny vyrábí – udělají ještě další podobně zásadní věci, které mohou znamenat revoluci v rolích hudebníků, jak jsme je znali ve 20. a 21. století.

Pohybuješ se v celé řadě hudebních kontextů. Jaká hudba tě formovala?
Nejdřív to, co poslouchali rodiče – jazz, Beatles, pořád se u nás točilo Graceland od Paula Simona.
První dvě desky, co jsem si koupil sám, byly od Franka Zappy a The Cure. Spousta dalších věcí vycházela z tohohle. Zajímal mě metal a jam band (psychedelický žánr spojený s 60. lety, pozn. ed.), který mě ale spíš dovedl ke svým zdrojům, takže jsem začal poslouchat improvizovanou hudbu, jazz a různou tvrdší muziku. Později současnou klasiku, Steva Reicha, Philipa Glasse. Ale zároveň jsem dost brzo začal poslouchat hip-hop. Wu-Tang Clan, Busta Rhymes a další newyorští interpreti pro mě byli hodně důležití. Vždycky jsem poslouchal všechno možné.

Úplný New York…
Částečně to tak asi bude. Ale zároveň to vypovídá o mé povaze – nikdy mi nestačilo věnovat se jen jedné věci, pořád jsem se snažil pokročit někam dál. Jako teenager jsem třeba pracoval v prodejně bicích, kam chodilo hodně drum'n'bassových DJů, což vedlo k tomu, že jsem začal chodit na d'n'b párty a poslouchat d'n'b a jungle. To by se nestalo, nebýt té blízkosti.
U metalu a dalších žánrů šlo spíš o spolužáky ze střední. Ocitl jsem se mezi lidmi se širokým záběrem, kteří spolu veškerou hudbu sdíleli. Tak od čtrnácti jsme si v jednom kuse vypalovali CD, vyměňovali je, poslouchali nové věci. Vždycky jsem se setkával s novými věcmi v tu pravou chvíli. A na to měl právě velký vliv New York. Dostaneš se ke všemu.

Bydlíš ještě v New Yorku? Respektive máš vedle všech evropských turné ještě čas se nějak angažovat v tamní scéně?
V newyorské a brooklynské scéně jsem rozhodně pořád aktivní. Pracuju jako kurátor hudební a umělecké neziskovky v Brooklynu, můj bratranec, se kterým se hodně kamarádím, vede klub v Brooklynu, mám kamarády, kteří tam provozují kluby, pořád tu často hraju...
Ale nejsem moc ve spojení s americkou scénou, pokud tu nějaká je. Nechci jezdit turné po USA, protože to s sebou nese dost nepohodlí. Rád se někam podívám, když mám tu možnost a jsou k tomu podmínky, ale je zkrátka o hodně jednodušší jezdit po Evropě. A to vypovídá i o něčem jiném: pro hudebníky mimo USA je dost těžké jet turné po Státech, což mi přijde dost nefér. Ne že bych o to na jejich místě stál, ale stejně.

Jak si vlastně vybíráš spolupracovníky?
Čistě pocitově. Když mám nějaký nápad nebo potkám někoho, s kým bych si rád zahrál, prostě to vyzkouším. Když jdou věci dobře, jdu do toho, když je to obtížné, dá se to brát jako znamení.
Třeba s lidmi, kteří hrají na mé sólovce, jsem se předtím znal, ale teď jsme si mnohem bližší. Michaela (Beharieho – nejnovějšího člena Zs, pozn. aut.) jsem požádal, aby nahrál kytaru, i když znám spíš jeho elektronickou tvorbu. Ale vzhledem k jeho osobnosti mi přišlo, že by to mohlo fungovat – a bylo to výborné. To samé María Kim Grand – viděl jsem ji párkrát hrát a přišlo mi, že by to mohlo být fajn. A bylo to pekelně dobré.
Colina Stetsona jsem na dálku obdivoval už dlouho, pak jsem ho potkal v baru v Brooklynu, řekl mu, že mám rád jeho hudbu a chtěl bych s ním spolupracovat a on řekl to samé. A udělali jsme spolu už asi tři projekty, pořád spolupracujeme a hodně se přátelíme.

Mezi tvoje přední spolupráce patří Zs, což je projekt plný výrazných osobností. Jak se to odráží na skládání? Jak moc vlastně v současnosti improvizujete?
Zs je především kolektiv, kolaborativní projekt. To, jak spolu mluvíme, organizování různých věcí, je snad ještě důležitější než hudba samotná. V kapele se vystřídalo hodně lidí a současný zvuk už nemá s tím původním nic společného, ale žijeme ve světě, kde je všechno komodifikované, a když si uděláš s kapelou jméno, proč ho dál nepoužívat. Sám ani nevím, co mají jednotlivé verze společného – musím se přiznat, že nemám naposlouchanou celou diskografii. Zs jsem měl vždycky rád, ale nikdy jsem nebyl extra velký fanda. Ale baví mě hrát s ostatními v kapele. Teď už ani nehrajeme skladby z desek, všechno skládáme v daný moment – improvizujeme. Velká část magie Zs pochází z toho.

Nově doprovázíš taky Uniform, kteří mají dost brutální, primitivní rytmiku. Jak ji naživo interpretuješ?
Ty rytmy popravdě nejsou tak primitivní, jak by se mohlo zdát, děje se tam dost zajímavých věcí. Ale vím, co máš na mysli, mě baví hrát i hudbu, která je jednoduchá. Užívám si jednoduché přehrávání těch brutálních, fyzických rytmů. Výborná kapela.

Tvé sólovky se od kolaborací liší, některé dokonce připomínají hudbu ze starých videoher.
Miluju videohry, začal jsem je hrát, když mi byly tři. Hudba z videoher byla jedna z prvních věcí, které měly vliv na mou tvorbu. A mezi songy, které mám nejvíc vryté v paměti, patří skladby z adventury Zelda.
Jasně, hry jsou nerdovské, asociální, ale jako médium mě fascinují. Rád se v nich pohybuju, interaguju s nimi. Svým způsobem to jsou mýty naší doby. Zelda je ikonická, podobně jako Hvězdné války v sobě má něco mytologického.
Udělal jsem pár herních soundtracků a rád bych v tom pokračoval. Při tvorbě je zajímavé se zamyslet nad tím, jak pracovat s omezeními hardwaru Nintendo.

Stíháš sledovat nové hry?
Tak trochu. Mám v New Yorku přátele, kteří se věnují platformě Babycastles určené pro nezávislé videohry. Ale sám už to tak moc nestíhám. Čas, který bych věnoval videohrám, se prostě vždycky dá využít nějak produktivněji, tak to dost omezuju.

Přistupuješ k tvorbě a vlastně i k životu intuitivně, nebo spíš analyticky?
Rozhodně intuitivně. To je pro mě zcela jistě ideální přístup k hudbě, životu a většině ostatních záležitostí.

Info

Greg Fox Official

Zs + Wackelkontakt
7. února 2018
Praha, Bike Jesus
Fb event

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Duo Ruut: Inspirujeme se navzájem

Adéla Polka 20.07.2021

Získaly prestižní cenu Ethno Music Awards a letos se se svou citerou vypraví i do České republiky. Rozhovor o estonském zaříkávání i jednom nástroji pro dvě.

Barbora Koritenská, Libor Staněk (Živá vila): Prachatice jsou takové jihočeské Twin Peaks

cyril kosak 15.07.2021

Vivat Vila! Rozhovor o druhém ročníku festivalu, který přesahuje hranice prostého hudebního podniku se sebelepší nabídkou. Pojďte zažít Prachatice!

Raül Refree: Potřebuji být inspirován

Michal Pařízek 08.07.2021

Barcelonský rodák Raül Refree má pověst umíněného a talentovaného podivína, který si dělá věci zásadně po svém. Rozhovor, živá vystoupení u nás co nevidět.

Aleš Macenauer (Zapomělsem): Pro mě je důležitá upřímnost a přirozenost

Mária Karľaková 06.07.2021

V letním dvojčísle Full Moonu jsme s Alešem přinesli obsáhlý rozhovor, toto berte jako subtilní teaser, v němž jsme probrali pár dalších témat.

Adriana Světlíková (Nová síť): Kultura si prošla velmi těžkou zkouškou

Jarmo Diehl, su 24.06.2021

Jak se Nová síť snaží zlepšit podmínky pro umělce i kulturní projekty a na jaké problémy naráží nejen během pandemické krize?

Marie Voslářová: Neštěstí v lásce není životní selhání

Adéla Polka 15.06.2021

Paseka letos vydala druhou komiksovou publikaci kontroverzní švédské autorky Liv Strömquistové Nejrudější růže rozkvétá. Rozhovor jsme vedli s její překladatelkou.

Marie Joja (Archipop): Když opuštěné budovy nabídnou nevšední zážitek

su 18.05.2021

Rozhovor o databázi Archipop, jejíž cílem je zmapovat realizace dočasného využití opuštěných objektů.

SF MINI aneb Není to jen o nás

Michaela Susedíková 11.05.2021

Zatímco pamětníci vzpomínají na Olomouc kvůli devadesátkovému klubu Nausea, dnes nabízí výživnou dramaturgii prostor SF MINI. Hovory nejen o kompilaci z rukou Coffee Breath Records.

Shina (Slnko Records): Hudbu treba hnojiť a polievať

Kateřina Cumin 29.04.2021

Dnes, po dvaceti letech fungování, má Slnko Records ve stáji umělce několika generací a všech žánrů, za všechny jmenujme Modré hory, Katarzii, Bad Karma Boy nebo Janu Kirschner. Rozhovor.

Magdalena Müllerová (Kreativní Evropa): Budoucnost je ve spolupráci

Michal Pařízek, mxm 26.04.2021

O nutnosti spolupracovat, důležitosti přípravy jednotlivých projektů, grantové politice na státní i evropské úrovni a o tom, že opravdu nestačí jen setřít prach z vitríny.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace