Pavol Gajdoš | Články / Reporty | 25.04.2016
Steven Wilson nesklamal a ani nemohol. Je taký precízny a celok má premyslený do najmenšieho detailu, že zvyšok scény ani netuší, čo všetko sa dá dotiahnuť takmer k dokonalosti. Mocný a presný priestorový zvuk, pútavý vizuál, floydovský svetelný oblúk nad scénou, presvedčivá zohratosť techniky i kapely. Štyridsaťosemročný Angličan stále viac dokazuje, že náročnejší rock má miesto aj v živote normálneho človeka, tak ako mali miesto v živote našich rodičov Genesis alebo Pink Floyd. Wilson vie robiť mnohovrstvové nahrávky ako nikto. V štúdiu je ako ryba v mori, no na pódiu je stále ako ryba v priehrade, hoc bezpečnej a veľkej. Až zimomriavkové momenty z albumov vyznievajú na živo obyčajnejšie a šťavy je v nich akosi menej, zrejme aj preto, že latka štúdioviek je tak šialene vysoko.
Prvá časť vystúpenia obohatená o filmové projekcie predstavila aktuálny opus Hand Cannot Erase. Odznel silný príbeh mladej dievčiny, ktorá umrela v strede veľkomesta a nikto si to ani nevšimol. Mám pocit, že netrpezlivejšiu časť publika viac bavila projekcia ako hudba, možno tiež z dôvodu, že celý koncert mal odvážne dlhé tri hodiny. Po prestávke sa pokračovalo prierezom tvorby, došlo aj na Storm Corrosion a Porcupine Tree. Práve Open Car, Sound of Muzak, Sleep Together či Lazarus boli vrcholmi večera. Okrem istejšieho spevu v intonácii aj výraze zreje Wilson tiež gitarovo a v pódiovej prezentácii. Jeho nápady tlmočí starostlivo vybraná kapela plná talentu a virtuozity.
Pôsobivo, no v tieni absentujúceho Marca Minnemanna ju viedol Craig Blundell, basoval a falzetom vokály zdobil výrazný Nick Beggs a najviac v sólach improvizoval jediný Američan v tíme, niekdajší Milesov klávesák Adam Holzman. Element štadiónového rocku vniesol do naplnenej sály Watersov šesťstrunový búrač sten Dave Kilminster. Atmosféra sa objavila, ale veľkej hale so zasadacím poriadkom sa podarilo ju výrazne redukovať, ako to veľké priestory vedia.
Wilson dokáže úžasne stavať na základoch artrockových gigantov a na ne umiestniť svoju nenápadnú bosú postavičku, ktorej vie nejakým šikovným nezámerným spôsobom priradiť štatút všestranného umelca kormidlujúceho budúcnosť žánru. Je to veľká výzva plná zodpovednosti. Tú nezvládne sám, a preto je škoda, že pocit zo živého koncertu odkazuje hlavne akoby „len“ naspať na neho. Nie je to vôbec málo a v takom dopade na „civilné“ publikum sa to nedarí možno žiadnemu „novému“ umelcovi z jeho škatuľky za poslednú dekádu! Prinášať nadľudskú hudbu dokázal aj týmto vystúpením a vieme, že nadľudskosť dnes ľuďom reže, ešte viac na rockovom koncerte na sedenie. No prinášať nadľudskú hudbu ľudsky, s pochybami a zraniteľne je niečo, čo ho delí od spoločného miesta vedľa svojich hrdinov na prog rockovom Olympe, na ktorý už Steven Wilson pomaly začína vidieť.
Steven Wilson (uk)
19. 4. 2016 Forum Karlín, Praha
foto © Erkki Jodocus Mervaala
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.