Články / Reporty

Vesele si zazpívat o smutných věcech (White Lies)

Vesele si zazpívat o smutných věcech (White Lies)

Petr Dostál | Články / Reporty | 09.03.2019

Vyprodáno. Přesně to viselo na sociálních sítích a portálech s lístky už několik dní před pražským koncertem britských White Lies v Roxy. Tahle sestava pohybující se mezi indie rockem a postpunkem může zprvu svým zvukem a texty působit temně, jenže její propojení vokálů, syntezátorů a kytar spíše povznáší. Do Česka se vrátili po šesti letech v rámci turné k nové desce Five, ovšem setlist byl natřískaný i hity ze starších alb.

Jako support si s sebou přivezli popovější Boniface z Kanady, kteří se do povědomí tuzemských fanoušků ještě nedostali, a byli tak jen nevýraznou předehrou. Kdo viděl setlisty z předchozích koncertů, ten věděl, co od White Lies čekat, a úvodní klávesová linka skladby Time to Give nemohla překvapit. Jestli White Lies něčím dokážou strhnout, je to charismatický vokál Harryho McVeigha a doprovodné zpěvy ostatních členů. Ano, máte chuť se k nim přidat a přidáváte se. Pravda, na nové songy se publikum chytalo méně, zjevně je ještě nemělo tak najeté, ale u starších hitů jako Hold Back Your Love už s prvním tónem propukala euforie.

fotogalerie z koncertu zde

White Lies nejsou na experimenty a překvapení, živá podoba jejich písniček je identická s tím, jak je známe z nahrávek. Vzhledem k názvu skladby je úsměvné, že jediná zřetelnější chyba přišla na začátku Denial, kdy se McVeigh ztratil a muselo se začít znovu. Tím, jak si skupina udržuje odstup od publika, umocňuje neurčitou auru tajemna. Nemá potřebu dělat pauzy nebo promlouvat k lidem a vzhledem k celkovému projevu se to vlastně hodí.

Ke konci setu White Lies zvolnili, McVeigh se na chvíli proměnil v zamilovaného písničkáře a sám zahrál popovou Change na piano. Končilo se rytmickou Bigger Than Us, následoval potlesk na rozloučenou nikoliv z těch povinných. White Lies dokázali během večera vybudovat atmosféru, která tak nějak odpovídá jejich identitě. Začali nenápadně, vybudili spoustu různorodých pocitů, a pak stejně nenápadně zmizeli.

Info

White Lies (uk) + Boniface (ca)
7. 3. 2019 Roxy, Praha

foto © David Pelikán

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...