Více lidskosti (Holly Herndon)

Roman Ole, Albertine Sarges, Colin Self, Franziska Aigner, Evelyn Saylor, Holly Herndon, Mat Dryhurst – sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti. Nestává se často, aby byla lidskost v čiré, uvěřitelné a srozumitelné formě tak dobře viditelná, až téměř hmatatelná. Holly Herndon a jejím spolupracovníkům se toho podařilo dosáhnout zapojením nových technologií do kreativního procesu.

Herndon na svém letošním albu Proto spolupracovala se Spawn – počítačovým programem se schopností strojového učení. Ten vyvinula společně se svým partnerem Matem Dryhurstem, umělcem a výzkumníkem v oboru technologií a etiky, a expertem na umělou inteligenci Julesem LaPlacem. O Spawn Herndon mluví jako o svém „děťátku“ a vnímá ji jako spolupracovnici, ne jako pouhý nástroj. Představení bylo součástí doprovodného programu k výstavě Latent Being multimediálního umělce Rafika Anadola a do jisté míry představovalo protiklad k vystoupení finského elektronického dua Amnesia Scanner z předešlého týdne (čtěte zde).

Obě show spojuje hledání humánnosti a snaha přiblížit, polidštit umělou inteligenci, a to v přímém kontaktu s publikem. Každá přitom svůj cíl uchopuje jinak. Pod vedením Amnesia Scanner jsme se procházeli po labyrintu někde na okraji pekla, pomocí masek a špetky cynismu jsme zpracovávali zraňující prožitky a negativní emoce a vyrovnávali se s nimi každý po svém. Herndon a spol. nás naopak zaplavili přívalem pozitivní energie a zapojili do svého kolektivního úsilí – v jednu chvíli doslova, když nám Colin Self předzpívával a my opakovali po něm, aby i naše hlasy mohly být použity při trénování Spawn. Účinkující před nás předstoupili bez masek, v prostých světlých kostýmech, které působily jako z filmové pohádky, a pomocí vokálů a moderních technologií dali dohromady intimní, přesto ambiciózní show. Stejně jako se na plátně do sebe vlévaly předem připravené vizuály se záběry kamery v reálném čase, přelévaly se i jednotlivé hlasy a místy nebylo možné rozeznat, kde končí ten čistý lidský a začíná počítačem procesovaný. Místy se scházely v souzvuku a jindy do sebe narážely protichůdné sonické vlny. Vokály se staly hlavním výrazovým prostředkem, elektronická hudba fungovala spíše jako podklad a teprve při přídavku dosáhla tanečního beatu a vysoké hlasitosti. Spawn přímo v akci jsme ale neslyšeli, na to je, jak Herndon objasnila, ještě příliš stydlivá.

Ačkoliv by experimentální elektronika a vícehlasy mohly snadno připomínat nějaký rituál, v tomto případě tomu tak nebylo. Rituál rozděluje na zasvěcené a nezasvěcené, zatímco tady nebyla žádná jasně stanovená hierarchie mezi účinkujícími a publikem, ani mezi jednotlivými účinkujícími. Každá skladba byla samostatným dějstvím a i ti, kteří v něm zrovna neměli part, vždy zůstali na pódiu a poslouchali. Drobnými gesty – ať už usrkáváním čaje či výmluvnými grimasami při rozmotávání zašmodrchaných kabelů – dávali najevo, že jsou koneckonců taky jen lidé. Samotná Herndon se občas stáhla do ústraní a nechala povystoupit své kolegy, ke kterým zjevně chová hlubokou náklonnost a respekt. Lehkost a radost, s jakou všichni sdíleli pódium, byla nakažlivá a byla působivou stránkou celého představení.

Jestli jsme se předešlý týden s Amnesia Scanner pohybovali po okrajích pekla, tentokrát jsme nahlédli do jakési verze ráje – ne toho slibovaného v posvátných knihách, ale takového, jakého by mohlo být možné dosáhnout pokorou a vzájemným respektem tady na zemi.