Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2013
Ne každý film z nabídky karlovarského festivalu má to štěstí, že pronikne i do širší distribuce. Francouzský režisér François Ozon se však těší přízni a jeho tvorba je úspěšná jak na řadě festivalů, tak i za jejich pomyslnými hranicemi, v přítmí „běžných“ kinosálů.
Drama Jen 17 je strohou a poněkud chladnou analýzou ženské duše, příběhem sedmnáctileté Isabelle, která se začne živit jako prostitutka a uspokojení hledá v náruči nepoměrně starších mužů. Skoro by se chtělo napsat, že Jen 17 je typickým představitelem festivalového filmu – artikuluje vážné společenské téma, pokouší se být autentický a stylisticky odtažitý. Ozonovi se přitom daří zbavit tezovitosti a zjednodušujících modelů, které se dozajista nabízejí. Nad hrdinkou nevynáší příkré soudy a lze se jen dohadovat, co ve skutečnosti stojí za jejím chováním. Jsou to pocity nudy, zhýčkanost dítěte, které může mít, co si zamane? Uspokojivou odpověď nenajdeme ani ve scénách u psychologa, tím méně za přezíravým, jindy prázdným pohledem hlavní hrdinky. Oporu nelze hledat ani u pokryteckých rodičů, kteří, stejně jako Isabelle, jen lžou a podvádějí. Vrcholem všeho je pomýlená představa o výchově – uděláme si hezký výlet do Londýna, nakoupíme dárky a na vše zapomeneme.
Nejsilnější momenty filmu zacházejí s ironickým tónem, kdy hudba stojí v opozici vůči obrazu, hrdinka s kamennou tváří diskutuje o ceně vlastního těla atd. Zde se Ozon nejvíce přiblížil svému vzoru, Buñuelovu filmu Kráska dne (1967). Vizuální patos za doprovodu romantizující hudby zase odkazuje k Truffautovi a Godardovi, resp. jeho Pohrdání (1963). Strojené, poněkud přeceněné, ale přeci jen důstojné drama. Chtě nechtě, po celou dobu jsem se bavil představami o tom, jak by s touto vyšlechtěnou podívanou zatočil Michael Winterbottom. Jeho neučesaný a špinavý, až nepříjemně autentický styl by cíl zasáhl lépe než Ozonův lesk a chladně vysoustružené kompozice.
Nabídka známých/neznámých festivalových filmů někdy donutí volit naslepo. Jedním z těchto pokusů byl snímek Jestli umřeš, zabiju tě od režiséra iráckého původu Hinera Saleema. Francouz Phillip se v baru seznámí s Kurdem Avdalem. Jejich přátelství však dlouho nevydrží, jelikož Avdal umírá a Phillip se tak musí postarat nejen o tělo svého přítele, ale i nevěstu Sibu. Na scéně se navíc objeví Avdalům fanatický otec a šestice kurdských „mafiánů“.
Francouzská komedie o střetu dvou odlišných kultur (kurdské a francouzské) lavíruje na hraně mezi černou komedií a vážným dramatem. Zároveň je pohledem pozoruhodně trpkým, ale i vtipným, místy absurdním až mystickým. Těžko pohledat film, který by tak úporně těžil z obou rovin. Dílčí scény mají bezmála rozměr a poetiku anarchistických komedií Woodyho Allena, oproti tomu stojí momenty, kdy úsměv trne a divák znenadání pocítí vinu za to, že se před několika málo okamžiky od srdce zasmál. Tam, kde by jiný filmař zbrzdil a velké emoce jen naznačil, nechal odehrát mimo obraz, režisér zlovolně potrápí jak postavu, tak překvapeného diváka. Scéna, v níž se Siba dozvídá o smrti nastávajícího manžela, je ve své délce a expresivitě hereckého projevu více než trýznivá. Všeho všudy odvážné, byť poněkud nevyrovnané a místy zbytečně sentimentální dílo. Každopádně bylo příjemné vidět film, který si tak radikálním způsobem bere na paškál citlivé téma, jakým je disproporce tradice a modernity v islámské kultuře.
www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/4153-jen-17
www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/3958-jestli-umres-zabiju-te
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.