Články / Recenze

Víte, kdo je Norma Jean?

Víte, kdo je Norma Jean?

Jirka Převorovský | Články / Recenze | 12.09.2013

Křesťanské metalcore. Obzvlášť pro Čechy dost těžko pochopitelná škatulka tvrdé muziky, do níž ale spadají velcí hráči jako Underoath, As I Lay Dying nebo August Burns Red a mnozí další. Kdo zná Norma Jean, už ale ví, že ho nečeká žádné screamo Desatero. Poctivé metalcore, které kluci z Atlanty drtí už od roku 1997, je totiž přesně to, co můžeme očekávat i od jejich nové desky Wrongdoers.

Je zvláštní, jak se Norma Jean na jednu stranu dokáží pečlivě držet definic žánru (a na rozdíl od jiných skupin v mnohém stále připomínají éru metalcorového boomu okolo roku 2007) a zároveň s každým dalším albem vnášet do své hudby drobné, téměř přeslechnutelné nové prvky, které dotvářejí celkovou atmosféru. A to, že se od poslední desky změnil kytarista, basák i bubeník, na tom nic nezměnilo.

Pro Wrongdoers je typická jedna věc – většina písniček vám přijde povědomá. Něco zní jako Your Demise, něco jako staří Silverstein nebo August Burns Red, něco dokonce jako Bring Me the Horizon. Napoprvé to překvapí, ale když začnete jednotlivé skladby lépe chápat a rozeznávat, dojde vám, že Wrongdoers zní spíš jako něco úplně jiného – jako Norma Jean. Je těžké dělat učebnicové metalcore a zároveň občas nevyvolat dojem vykrádání některé z jiných skupin (nebo dokonce sama sebe). Na desce najdete skladby, které mají k „obecnému“ metalcoru blíž, některé už naštěstí méně, ale ať je to, jak chce, Normě Jean nemůžete upřít jedno – ve skladbách jako Funeral Singer se ukazuje v možná vůbec nejlepší formě a definuje tak to, co v současnosti znamená metalcore – ryzí, nekompromisní a bez fúzí.

Deska neustále střídá tvrdé, zmatené pasáže s těžko uchopitelnou kytarovou linkou a překrývajícími se vokály s klidnějšími (ale o nic méně zajímavými) party čistého zpěvu a téměř až zasněného zvuku. Obě polohy se neprolnou dřív než v předposlední skladbě a vyústí až do epického outra s poetickým názvem Sun Dies, Blood Moon, v němž se během čtrnácti minut vystřídá snad všechno – smyčce, klávesy, hardrockové riffy, tlumený řev, pomalé čisté vokály i finální přebuzená live session znějící jako improvizace ze sedmdesátých let.

Na někoho může samotná skladba alba nebo zařazení jakéhosi intra a outra, po pravdě relativně zbytečného, působit zpátečnicky a křečovitě. Faktem ale zůstává, že trocha teatrálnosti už asi k metalcoru patří a Norma Jean nepředvedli nic, za co by se měli stydět.

Wrongdoers, poslední album pětice z Georgie, je jako jídlo připravené s pedantskou přesností, do kterého ovšem někdo na poslední chvíli a nepozorovaně přihodil špetku koření. S každým soustem, každou skladbou, kterou z něj uslyšíte, dostanete přesně to, co čekáte, a k tomu ještě něco navíc. Díky tomu se nebudete ani chvíli nudit a celých čtyřicet pět minut zůstanete napjatí a zvědaví, co pro vás Norma Jean v dalších vteřinách uvařili.

Mimochodem, věděli jste, že Norma Jean je Marilyn Monroe?

Info

Norma Jean – Wrongdoers (Razor & Tie, 2013)
www.normajeannoise.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Ucelený monument (Recondite)

Jiří Akka Emaq 09.05.2020

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Nedbalá elegance se sarkastickým úsměvem (Container)

weru000 06.05.2020

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Akana 05.05.2020

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Drásavá atmosféra a nefiltrované emoce (Moodie Black)

Dominik Polívka 04.05.2020

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Jarmo Diehl 02.05.2020

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.