Vítejte, Shabazz Palaces!

Welcome to Quazars? Ishmael Butler a Tendai Maraire si řekli, že Struny podzimu promění na vesmírnou tětivu a že z Divadla Archa udělají houpavý koráb plný závratných rytmů a vnitřní krásy, když už ty společenské hadry jsou v porovnání s těmi jejich jen sáčky do bot. Jak se jim vedlo na prknech, která znamenají to, co z nich uděláte?

Struny podzimu jsou nevídaná stylovka. To, co dříve zavánělo akademickou nudou, programem pro starší a pokročilé venčící boa a vázanky, je ve skutečnosti nabitým nadžánrovým festivalem pro všechny věkové kategorie, což se ostatně ukázalo i na nedělních afrofuturičanech. Na vstupu kostýmkované dámy, graficky vymazlená vstupenka v obálce, kterou nebudete chtít ani vyhodit (záložka do vesmírné bible), oficiální festivalový magazín Spotlight, který není prostým průvodcem, ale graficky poutavým dvoujazyčným časopisem (ten taky nebudete chtít zahodit). Jistou nástrahu na Strunách představují koncerty na sezení, ano, židličky... Ale ani to nemohlo zastavit prudké nadšení po nástupu Shabazz Palaces.

Welcome to Quazars? Nikoli, dvojice začala Forerunner Foray z druhé desky Lese Majesty a neméně překvapivě pokračovala sadou z debutové Black Up, nové dvojalbum nikde. Zato byl na místě jedinečný mix podmanivého rapu, perkusí, mašinek a syntezátorového odéru, který jejich produkci dodává tekutý charakter a který beat odsouvá z dominantního elementu do orbitální zvukové pračky. Rychle se rozpustil i zasedací pořádek a snad s druhým trackem se vstávalo nejen v předních řadách, ale i v těch dalších, pokrfejsy tály, publikum se slévalo v unanimistickou masu, v níž se vedle sebe vlnili uměřený miliardář Janeček, vykulený hipík i vilné holky v šatičkách. Všichni vzhlíželi k barevným kazatelům, všichni se ohýbali přes klandr beatu, aby viděli do stejných hlubin jako Shabazz Palaces.

Nebylo to vyzývavé, bylo to v prvé řadě muzikální. Délka jednotlivých tracků se natahovala i stahovala, daleko více než hiphopové to mělo jazzově-psychedelické parametry. Nástroje a melodické linky končily bez zjevného ohlášení, za refrény by se daly považovat leda instrumentální smyčky, repetice tvořily hebký koberec pro zářivého Butlera a Maraire do nich vyrážel neznámé vzory. Ačkoliv prostřední i závěrečná část patřily hlavně aktuálnímu albovému dvojtripu Quazars vs. The Jealous Machines / Quazarz: Born on a Gangster Star, na přechodech to nebylo znát. Zvukově i vokálně sladěné skladby z různých období si byly stejně blízké jako vzdálené, instrumentálky si notovaly s tanečnějšími i „ukecanými“ tracky. Což jde zcela v duchu poetiky Shabazz Palaces, kteří nemají problém přecházet v rámci jednoho tracku do zcela jiného rytmu i nálady, viz temná That’s How City Life Goes, která zazněla někde v polovině setu.

To už euforie v sále připomínala více rozjeté klubové ochozy než nedělní divadlo, pískot a výkřiky reagovaly na změny skladeb i náznaky sól, tak jak je to vlastní fanouškům jazzových eskapád, ale i minimalistických techno tracků. Situace se stávala bujarou, kdo měl klobouky, házel mince, kdo měl negližé, hledal klobouky. Standing ovation a vytleskání ansámblu jak na divadle, květiny nesmí chybět! Echa vesmíru dokořán.