Vítězové festivalu, kde nejsou poražení. Sónar Barcelona.

Konec roku je vždycky na morál, letos ale připomíná horskou dráhu, jejíž obsluha si odešla někam něco zařídit a po cestě zapomněla, že má motor vypnout. Kam zmizel listopad?

Na Le Guess Who? si vzpomenu i při příchodu na Václavské náměstí, kde se objevuji zrovna ve chvíli, kdy začínají Chinaski. Koncert pro budoucnost.

Horse Lords hráli před pár dny v Praze, pár desítek lidí v Punctu si je prý užilo náramně. Tady prodávají merch po kilech ještě několik hodin po koncertě.

Na návštěvě u mušlí mě začal vyhlašovat vedle stojící týpek s tím, že jsem moc starej a co že tam jako dělám. A že budu určitě fízl. A že pozor...

Když jsem se ve čtvrtek podíval, co se děje, tak jsem zapomněl na všechno. Na nemoc, na babí léto, i na Kendricka. Události z bratislavské Teplárně mě paralyzovaly.

Sedím na rohu a poslouchám „leden bude navždy sad“. Laokoon. Úsporná podzimní melancholie. Večer. Tváře chodců mizejí ve stínech.

Unsound letos vstupuje do třetí dekády své existence a pro svou narozeninovou oslavu volí téma bublin. Ta festivalová vydrží sotva týden...

Obviously, we’re not golfers. Jedno z hesel, které vetkla do erbu Full Moonu Apačka, a taky pochopitelně aluze na velkého zevla. Bezbřehý sarkasmus a hlavně pravda.

„Dávejte pozor na podlahu,“ zazní ve chvíli, kdy nečekaně došlápnu na ztvrdlé bahno umístěné na podlaze setmělé instalace thajsko-amerického multimediálního umělce Korakrita Arunanondchaie.

Na chodníku za zdí Prezidentské (Grasalkovičovy) zahrady sbírám první letošní kaštan. Sakra, já to věděl.