Články / Reporty

Vladimír Mišík, člověk soudržný

Vladimír Mišík, člověk soudržný

Ladislav Tajovský | Články / Reporty | 18.03.2017

Dávno vyprodaná Malostranská beseda měla být místem, kde se připomenou sedmdesátiny klíčové postavy domácího bigbítu. Těšení limitovaly obavy, aby večer nebyl až příliš narozeninově veselý a tím pádem tradičně rozplizlý a zapomenutelný. Obavy se ukázaly jako liché a bylo to prostě obyčejné v tom nejlepším smyslu slova.

Výkop obstaral u nás domestikovaný Londýňan Jamie Marshall s tříčlenným souborem, dohromady si říkají The Amplified Acoustic Band. Předkapely bývají v lepším případě snesitelné, v naprosté většině jde o trpné čekání na hlavní vystupující. Tohle byla výjimka a čtyřicetiminutový set byl příjemným zážitkem, který dal na chvíli zapomenout, proč sem všichni přišli. Klasické akustické obsazení, výborné, rozpoznatelné písničky, výborná souhra, mile nehvězdné vystupování, překvapení.

Mišíkovo vystoupení bylo standardní, prosté téměř všech narozeninových záležitostí, evidentně na přání oslavence. I tzv. hostů bylo pomálu, přesněji řečeno dva, a to ještě Olina Nejezchlebu za hosta snad ani považovat nejde, takže koncert odpovídal tomu, co kapela na své dylanovsky nekonečné šňůře předvádí takřka dnes a denně. Což v případě Etc… znamená jen a pouze pochvalu. Mišík se už nějakou dobu obejde i bez „náhradních“ zpěváků – má to sice dopad na výběr repertoáru a na některé desítkami let prověřené písničky nedojde, ale o to přesvědčivější takové koncerty jsou. Mišík se vyhýbá výškám a pěvecky „mladistvým“ skladbám a drží se polohy, které je schopen sám dostát. Nejstarší skladbou, která zazněla, byly Jednohubky ze čtyřicetiletého debutu, zbytek večera se pohyboval v polistopadových časech, rozprostřený mezi většinu desek ze tří dekád.

Kapela hraje už léta v nezměněné sestavě a funguje skvěle, co do sehranosti nemá v našich končinách obdoby. Obě elektrické kytary (Skála/Kulich) stavějí na nejlepší rytmice, jakou se můžeme chlubit (Zelenka/Veselý), což doplňuje Vladimír Pavlíček, důstojný nástupce těžko překonatelného Jana Hrubého. Současné koncerty Mišík odzpívává v úctyhodné formě a na první pohled (kromě toho, že Mišík celý koncert prosedí) jsou jeho zdravotní peripetie minulostí. Navíc je na první pohled patrné, že jde o člověka vnitřně soudržného, který vlastně nikdy neuhnul. A to se počítá i v bigbítu.

Pro občasného návštěvníka muselo být zklamáním, kolik písniček, které prostě nejde vynechat, tentokrát nezaznělo, pravidelný návštěvník zase ví, že přesně tak to má být a že takový pocit je největší možnou poklonou. K narozeninám bývá pravidlem přát tomu, kdo se jich dožil, tentokrát popřejme něco sami sobě – ať to Mišíkovi a lidem kolem něj ještě dlouho hraje. Je to radost.

Info

Vladimír Mišíka a Etc...
15. - 16. 3. 2017 Malostranská beseda, Praha

foto © Petra Bothe

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.