Články / Recenze

Vladimír Václavek na barvité cestě poznání

Vladimír Václavek na barvité cestě poznání

Jakub Koumar | Články / Recenze | 14.08.2015

Hudba má veliký dar plnit sny. A nejde ani tak o ty „skutečné“, ale hlavně o ty, co se odehrávají v našem skrytém já. Hudba boří hradby, abychom se alespoň na malý okamžik stali kýmkoli, čímkoli. Ke stavům duchovního ukojení vede i ta nejstřídmější cesta plná pokory a právě hudební pokora je nepodstatnějším prvkem desky Barvy Radugy.

Vladimír Václavek během své kariéry přelétl nad propastně odlišnými světy excentrického E, fantaskního (a fantastického) Dunaje nebo křehké i křiklavé dynamiky Ivy Bittové. Uprostřed hudební pouti odpočívá ve stínu stromu světa, kde rozjímá v mnohovrstevnatém, repetitivním mikrofolku, jehož písně neznají mezí.

S pocitem oproštěnosti, k němuž vedou nápěvy indiánských rituálů, se mezi sebou neoddělitelně proplétají vrstvy zvukomalebné a laskavé kytary. Z každého tónu je cítit chvění dřeva opřeného o hrudník a struny zvoní něžně jako nitky držící mraky nad zemí, nezřídka je podpoří a zmohutní klávesy s citlivě přebíranou zvukovou bankou. Skladby jsou dále dobarvovány tu zpěvem Kateřiny Černé a Tanji Ebeling, tu trumpetou jazzmana Oskara Töröka. Zvuková konzistence bohužel přemáhá tu textovou. Snaha o vyjádření prostých pravd vede k užití prostých veršů, což sice na jednu stranu koresponduje s hudebním jazykem, ale v kombinaci s velkými slovy jako poznání, láska či pouť působí lacině.

Texty komplikuje významová mnohoznačnost, a pokud nesdílíte obdobné duchovní principy, může být i těžké porozumět. Ovšem stejně jako autor můžete hudbu chápat jako určitý druh tajemství a alegorie si interpretovat po svém. A co víc. Díky podmanivým melodiím a jasnozřivému projevu se může dostavit chuť uvěřit všemu, co Václavek zpívá, ať je váš názor jakýkoliv.

Vladimír Václavek vydal desku, jejíž největší kvalita je – navzdory řečenému – v průzračnosti sdělení. Barvy Radugy nejsou objevnou spirituální cestou, pouze klidným průvodcem. K poznání musíte dospět sami.

Info

Vladimír Václavek - Barvy Radugy (Polí5, 2015)
www.poli5.bandcamp.com/album/barvy-radugy

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.

Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Jiří Zahradnický 13.12.2019

Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex, ale...