Články / Reporty

Vřelé ledové srdce (Jazzkaar Tallinn)

Vřelé ledové srdce (Jazzkaar Tallinn)

Linda Haburová | Články / Reporty | 15.05.2018

Jazz může mít mnoho podob, spoustu odstínů a přesahů. Je pořád živý, tvárný, hravý i vážný a má stále tu obdivuhodnou moc přitahovat posluchače napříč generacemi i kontinenty. V Estonsku to vědí a hravě o tom přesvědčí každého, kdo v dubnu zavítá do Tallinnu na mezinárodní jazzový festival Jazzkaar, kterým po dobu deseti dní žije nejen celé město, ale i další části Estonska. Mezi největší lákadla letošního 29. ročníku patřili Cory Henry & The Funk Apostles, The Bad Plus, Sons of Kemet, Laura Mvula, Dominic Miller, Ambrose Akinmusire, Sílvia Pérez Cruz či Bill Evans s kvartetem Petite Blonde II. Svou tvorbu představila i řada domácích jazzových talentů – některé z nich jsme si mohli poslechnout v příjemně komorní atmosféře domácích koncertů, jež mají v Tallinnu svou tradici.

Výrazný zážitek přineslo dle očekávání vystoupení amerického jazzového tria The Bad Plus. Kapela se představila v novém složení a již při úvodních skladbách dokázala i těm největším skeptikům, že odchodem pianisty Ethana Iversona, kterého na klavírní stoličce vystřídal neméně talentovaný Orrin Evans, nic nekončí. Skvěle sehraní hudebníci nabídli strhující hudební nálož, při níž bylo sezení na pohodlných sedačkách v kulturním centru Vaba Lava tím nejkrutějším trestem. Vášnivá hra pianisty, která se místy měnila v jakýsi rituální tanec, a expresivní mimika bubeníka Davida Kinga kořenily celou show.

Jméno Laura Mvula letos patřilo k těm nejvíce skloňovaným. Drobná žena s mimořádným charismatem, plným hlasem a překvapivě i s bohatou hřívou vlasů si postupně podmanila celý sál po střechu vyprodaného divadla Alexela. Zpočátku zdrženlivé estonské publikum si temperamentní britská zpěvačka s karibskými kořeny získala svou spontánností, otevřeností i správně načasovaným humorem. V momentě, kdy jí na jevišti zdánlivě zemřely její sněhobílé klávesy Nina, by se nad ní i to nejchladnější severské srdce ustrnulo. A když pak zazněly tóny hitu Green Garden, diváci v sále stáli vmžiku na nohou a tancem i potleskem doprovodili ještě další čtyři písně, jimiž koncert vyvrcholil.

Podobně silné emoce vzbudila o dva dny později i španělská písničkářka Sílvia Peréz Cruz, která se stala nekorunovaným miláčkem festivalu. Bosá, oděná v květovaných šatech, sama jen s kytarou a zpěvem vyplnila jeviště písněmi o lásce, naději, nenaplněné touze i o smrti. Publikum okouzlila nejen svým talentem, ale i pokorou a bezprostředností, s níž uváděla jednotlivé skladby.

fotogalerie z festvalu hledejte zde, tady, tu i onde

Do zcela jiných sfér a časoprostorů vedla pětice norských vokalistek Trondheim Voices. Komorní scéna, zhasnutá světla a vše, co člověk vnímá, jsou jen magické hlasy, kterými zpěvačky tvoří svébytný svět. Dokáží napodobit zurčící potok, divokou podzemní řeku i čarovné melodie z říše Elfů… Zážitek z koncertu se tak mohl rovnat zážitku z expedice do tajuplných koutů země, o jejíž existenci zatím nikdo neví. Velkým překvapením byly koncerty berlínských Komfortrauschen nebo britského uskupení Werkha. Hudba přesahující do techna představovala v rámci jazzového festivalu poměrně odvážnou volbu – pro milovníky klasického jazzu je to přece jen poněkud těžko stravitelné sousto. Dramaturgie festivalu Jazzkaar je však otevřená multižánrovým spojením, což bouřlivými ovacemi ocenili zejména mladší účastníci.

Info

Jazzkaar Tallinn 2018
20. - 29. 4. 2018 Tallinn

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.