Vstupní prohlídka: A Dull Set

Fanoušci postpunku a sametových barytonů by měli zpozornět. A Dull Set tvoří ostrovní dvojice Sam a Hayden, usazená v Praze. Zpěvák Sam svou barvou hlasu nápadně připomíná Toma Smithe z Editors, místo pompéznosti a velkolepých aranží ale čekejte syrovou produkci. Výrazná basová linka, kytara a elektronické bicí nechají vzpomenout na postpunk a new wave přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, myslete na Gang of Four, rané The Cure nebo Magazine. Kapelu před vystoupením v Mariánských Lázních na festivale Moody Moon Noize vol.1 necháváme projít vstupní prověrkou. Jak se žije expatům v hlavním městě, jestli se tu cítí a co by si přáli najít v každé backstagi?

Co vás inspirovalo k hudebnímu stylu, který hrajete?
Hayden: To, že jsme se tři roky zpátky poprvé potkali a povídali si o kapelách, které nás baví. Zjistili jsme, že si v tomhle velmi rozumíme a že bychom spolu měli psát hudbu. Postpunk je pro nás trošku zjednodušující označení, ale oba chápeme, že ten žánr byl spojený s určitý obdobím v historii britské hudby a s konkrétními kapelami.

Sam: Spadáme mezi postpunk a new wave, i když máme v úmyslu záběr rozšiřovat. Ale když se nás někteří ptají na to, co hrajeme, většinou to zjednodušujeme na „něco jako postpunk“ a oni na nás pak nenápadně mrknou. Nicméně, inspiroval nás podobný hudební vkus a jistá dávka snobství.

Hayden: Myslím si, že co se týče hudby, je na místě být trochu vybíravý. Možná i u toho jídla a pití. Hned u několika oblastí to asi akceptovatelné je.

Čím se bavíte/živíte vedle hudby?
Hayden: Jsme nadšenými turisty. Mám rád, když si pustím nějaký podcast a někam jdu. Taky si zakládám na tom, že každý den čtu.

Sam: Mám pocit, že málokomu mizí volný čas taky rychle jako mně. Asi je to moje superschopnost. Jsem svojí vlastní černou dírou. Jinak by to byl asi poslech hudby, zatímco někam jdu.

Hayden: Náš oblíbený sport je jinak petanque, i když jsme tomu poslední dobou moc nedali. Ale zrovna tenhle víkend bychom si měli zahrát na Letné.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Sam: Těžký je hlavně najít si správnou kapelu, se kterou hrát. Máme pocit, že jsme v Praze tak trošku postpunkoví průkopníci. Čímž chci říct, že kolem nás není tolik kapel, jako jsme my, a že nás to štve.

Hayden: Nejhorší je, že hudbu nemůžeme nikdy dělat úplně naplno. Pořád se snažíme ulít nějaký čas z běžného provozu na zkoušky a psaní nových písní, což je někdy... Frustrující.

Co bezpečně rozhodí vaši pozornost?
Hayden: Když se mě někdo před koncertem ptá, jestli jsem nervózní. Nedělejte to, prosím. Taky když v písničce nechám hrát smyčku bicích a pak vím, že se, teoreticky, můžeme zaseknout v nějaké melodii napořád. Sam mi to vždycky musí připomínat. Ale já z toho viním technologii.

Sam: Ty luddito! Nicméně, máš pravdu, musíme se snažit vyhnout lidem těsně před koncerty. Oni to sice myslí dobře, ale nás to znervózňuje.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Hayden: Smoothies a další propriety, jako je třeba marmite (kvasnicová pomazánka, kterou většina lidstva, krom obyvatel Británie a Austrálie, nedokáže pozřít, pozn. aut.) na toustu. A dobré slané máslo, to jako základ. A navrch drahou flašku červeného.

Sam: Smoothies si raděj nech, to zní jako že máš před koncertem zažívací potíže, nechci, díky. Zato marmite a dobré máslo, to jo. A víno, ať už bílé nebo červené. Pokud bude z Francie a drahé, mělo by být i dobré.

Hayden: Možná se raděj vykašleme na smoothies a zůstaneme u mísy s ovocem.

Sam: Dobře, nech si to ale na svojí straně stage.

Za co utrácíte peníze/čas, co se týče hudby?

Hayden: Za studio a zkušebnu, pravděpodobně. Jsme velmi šetrní, co se týče vybavení. Kupujeme si kvalitní věci, které vydrží. Oba jsme také trochu neteční, co se týče přemíry technologií. Ale naše tvorba se vyvíjí a teď přidáváme i více synťáků. V budoucnu se možná dostaneme i k nějaké složitější elektronice. To pak netuším, kolik bude stát.

Sam: Ano, hlavně za čas ve studiu. A za víno.

Hayden: Pravda.

Jak byste charakterizovali současný svět ve třech větách?
Hayden: Naivní. Sobecký. Nevyhnutelný. Ale ve své divokosti také zajímavý. Počkej, mají to být věty nebo slova? Nebo haiku?

Sam: Každej máme tři, jo? Tak já beru fascinující, zahlcující a zahlcený.