Vstupní prohlídka: Franzie

Část materiálu, kterou najdete na albu Prvoroj, vznikla ještě pod hlavičkou skupiny Superego Kid, ovšem příchod koronaviru podnítil jak dodělání nahrávky, tak i změnu názvu. Franzie mísí postrock, noise i ambient, ale i brněnskou alternativu, což budí velká očekávání, jak bude jejich materiál fungovat živě. Čekání na podzimní/zimní koncerty si krátíme klábosem nad podstatnými i podružnými tématy ze života hudebníkova i lidského.

více o nové desce *Prvoroj zde*

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Erik: Neřekl bych, že mě přímo něco konkrétního inspirovalo. Spíše se jako kapela ovlivňujeme navzájem. Je to vývoj a já se stále učím nové věci.

Ladzi: Kouzlo fermentace.

Veronika: Nic mě neinspirovalo. Je to souhra nás všech, kde každý dává něco ze sebe. Nikdo z nás se nezaměřuje na nějaký styl.

Mira: Dřívější tvorba Superego Kid a velkou roli v tom hraje i Tame Impala, hlavně dřívější tvorba.

Pospa: Chaotické uspořádání.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Erik: Nechci tady nikoho nudit svým popisem práce účetního. Mou celoživotní vášní vždycky byly a jsou bicí a věnuji jim svůj veškerý volný čas, a ten mi proto na jiné aktivity nezbývá.

Ladzi: Světlo a tma.

Veronika: Tím, čím se živím, se moc nebavím, takže bych radši mluvila o tom, co mě baví. Ráda se obklopuji hezkými věcmi od módy až po architekturu. Miluju čas strávený sama se sebou v přírodě, ale i v dobré společnosti s dobrým jídlem.

Mira: Živím se renovováním veteránů.

Pospa: Vedle práce a motání se kolem hudby, ať už aktivně nebo jako čumil, na nic jiného moc času nezbývá.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Erik: Jednoznačně tahání aparatury.

Ladzi: Já (ego).

Veronika: Nejtěžší je, že se musíme nakonec vždycky shodnout a někdo musí ustoupit. Ale bez kapely nic nedává smysl. Hraní s kapelou je ten nejlépe strávený čas, protože to je čas strávený s nejbližšími přáteli a s hudbou.

Mira: Hlavní věc je asi tahání těžkého aparátu.

Pospa: Domluva/nedostatek motivace.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Erik: Když si někdo při koncertě s někým nahlas povídá a přehluší tím i kapelu.

Ladzi: ČT24.

Veronika: Jen mé vlastní myšlenky.

Mira: Když udělám nějakou chybu během koncertu. Když mě zaskočí nějaký problém, na který jsem v daný moment vůbec nepomyslel.

Pospa: Kocovina.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Erik: Jakékoliv (vegan) jídlo mi udělá radost. A kdo mě zná, ví, že si rád cucnu piva.

Ladzi: Hanácká kyselka.

Veronika: Cokoliv vegan, ale vždy ocením sladkou tečku.

Mira: Určitě by neměla chybět pizza, nějaký salát a mnoho avokád s pečivem. Z pití Jack & cola, pivo, perlivá voda.

Pospa: Moc často se s backstagí nesetkáme, stačí pivo na baru.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Erik: U mě se už za ta léta rozvinul bubenický nákupní fetiš v plném rozsahu a hudební bazar je moje domovská stránka.

Ladzi: Ani jedno z toho.

Veronika: Mám pravidelné lekce zpěvu a ráda se účastním pěveckých workshopů. Zpívání je pro mě forma meditace. Potřebuji na to čas a klid. Dlouze se rozezpívávám a ráda to prokládám dechovým cvičením nebo jógou či tancem. Je to hodně o koncentraci a zklidnění, takže to zabere celkem dost času.

Mira: Peníze utrácím za vybavení, za aparát, efekty, kytary, struny. Nejvíce času trávím poslechem hudby a hraním. Když hraji, tak nejvíc improvizuji sám pro sebe.

Pospa: Za jiné kapely a jejich trika.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Erik: Často jsem v úžasu z toho, co jako lidi dokážeme. Jak třeba nádherné může být umění. Ale na druhou stranu mě štve, jaký můžeme být lidi jitrnice a sobecky ničit svět kolem sebe.

Ladzi: Z ulity do bubliny. Miliardy zeměkoulí pohledem orbity. Nadlidi.

Veronika: Po stránce environmentální ho vidím trochu šedě a beznadějně. Svět lidí by mohl být upřímnější a empatičtější. Ale já se snažím tvořit si svůj vlastní svět, naslouchat přírodě, obklopovat se lidmi, které mám ráda, rozpoznávat, co chci, a za tím si taky jít.

Mira: V dnešní době je hodně cítit spěch lidí, pocit, že lidem utíká čas rychleji, než jsme schopni vnímat. Pomalu se ztrácí z každodenního života slušné chovaní, obětavost a láska jak k sobě samým, tak k druhým lidem. Zlatej rok 2019.

Pospa: Použiju hlášku z oblíbeného českého filmu. „Není to zvláštní, jak se to někdy semele?!“ (Columbo)