Vstupní prohlídka: Moře dní

Martin „Marcyn“ Hampel ze zaniknuvších Places se nedávno přihlásil se sólovým projektem Moře dní aneb po hlučnějších kytarách folk i lo-fi pop. Budoucnost si neplánuje, říká: „Uvidím, kolik mi vnitřní policajt dovolí, dost jsem toho vyhodil, přežilo jen něco. Začal jsem točit už na jaře 2020, kdy přišla první uzavírka, původně jako nové nápady pro Places, které ovšem neprošly, takže jsem si je nechal pro sebe. Nějaký čas to leželo v šuplíku, protože nejsem zvyklý na svůj hlas a zkrátka jsem se styděl. Jenže pak už mě to v té složce na ploše strašilo dost dlouho a chci se toho zbavit.“ Zeptali jsme se ho ještě na pár dalších věcí, aby nám byl bližší.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Vlastní zmar minulosti, estetika seriálu Twin Peaks, filmy Sofie Coppoly, geniální šílenství Antona Newcombe, Dežo Ursiny, Radek Pastrňák a knihy Jiřího Hájíčka. Takže vlastně samá láska.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Chodím a brouzdám okolím, často sám a fakt dlouho. Snažím se žít život bez spěchu, nečtu zprávy, nemám strach. Fotím a zapisuju si kdeco, čtu, sjíždím filmy a zapadlé bootlegy koncertů Iron Maiden a Led Zeppelin. Kromě dlouholetého hraní na bicí, případně jiné nástroje v kapelách různého typu a charakteru, jezdím se skupinou Buty jako mikrofonista, spojovatel a jevištní dozor.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Na hraní s kapelou asi ty časově neohraničené chvíle, než se všichni správně naladí, případné okřikování někoho, aby nehrál, když se zrovna mluví, a nemluvil, když se hraje. A bez kapely bych nikdy na pódium nelezl, nejsem sebevrah.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Ranní řev motorové pily na sousedově zahradě nebo špatný tón v base. To se leknu vždycky.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Klidně by to mohl být tác miniřízečků – když se nehrálo a měli jsme akci u bratránka, objednal jsem si ho jen tak ze srandy z protější hospody k nám domů, abych aspoň zavzpomínal. Ale jinak je mi to v podstatě jedno, nemám žádné konkrétní preference, klidně bych mohl říct i sekanou v housce nebo festival zeleniny a ovoce, někdy spraví den i obyčejný banán. Kafe by mělo být základ jako taková pojistka, k tomu jemně perlivá i neperlivá voda, další věci už by možná byly navíc. Rozežranost je zlo.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Čas utrácím hlavně neustálým zvyšováním počtu tejků při nahrávání, ale liší se to den ode dne, hledáním správného tónu, výrazu, tempa, mnohdy to trvá měsíce. Co se týče prachů, tak kromě masteringu a nějakých drobností na provoz – redukce, blány, paličky, struny, kabely –⁠ si peníze šetřím a zbytečně nerozhazuju. Nejsem typ, který by se vyžíval ve shromažďování věcí.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Svět je sám o sobě celkem fér, jen lidi jsou zvrácení. Ale záleží, čím nebo kým se kdo obklopí, nemusí to vždycky znamenat průser. Je pravda, že je zbytečně rychlý, myslím, že držet krok často znamená uštvat se téměř k smrti, a to je škoda.