Vstupní prohlídka: Voluptas

Voluptas jsou na scéně delší dobu, čerstvě si na konto připsali vydání druhého alba Towards the Great White Nothing, které vyšlo u labelu MetalGate. Nahrávku čeká brzy křest, i když… Jak se vlastně taková alba křtí? Hudebně vycházejí Voluptas z black metalu, ačkoliv se v jejich tvorbě ozývá i doom metal, noise a může dojít i na saxofon. Ve vstupní prohlídce nechává kapela nahlédnout své inspirace a libůstky. Knihy i pivo, temnota i humor, Voluptas.

Co vás inspirovalo k hudebnímu stylu, který hrajete?
Voluptas: Staří Ulver, Ved Buens Ende, DHG, Virus, Enslaved a starší (původní) Negură Bunget.

Štěpán: Yog-Sothoth mi to přikázal. Baskytarová hra Skolla, Plenum a Vicotnika. Ale na samém počátku to byli především Emperor.

Michal: Kdyby měla být řeč o nějaké vokální inspiraci, tak hlavně Attila (ale i další zpěváci Mayhem), Vitriol z AN a třeba Mortuus z Marduk, ale hlavně Satan.

Jan: Black metal vnímám jako vcelku jedinečný médium umožňující ryzí a přímý vyjádření určitýho spektra emocí. Ortodoxní trve black bych asi dělat nechtěl, ale jako převažující výrazovej prostředek mi black přichází tak nějak sám, přičemž kořeny jsou celkem jasný – Thorns, Emperor, Ulver, Mayhem a další.

Martin: Vyrůstal jsem ve strašidelném domě, mentálně se vyvíjel jen skromně. A slyšel jsem Emperor, což mě v té době natolik přesahovalo, že jsem to nemohl vyhnat z hlavy. Přesvědčil jsem matičku, že lidi, co hrajou na nástroje, nefetujou (speech 100), dostal jsem bakelitového Stagga a bez znalosti nástroje či teorie jsem rok šrotil celé Anthems.

Ondra: Záběry na stromy hýbající se ve větru v seriálu Twin Peaks. No nic, ne, jasně, tedy, jako jo, ale důležitý impuls k pořízení dechového nástroje byl objev „darkjazzových“ kapel, Bohren & der Club of Gore nebo The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, ale i deska Ascenseur pour l'échafaud od Milese Davise.

Petr: Hele a nemůžu se na to prostě vysrat?

Čím se bavíte/živíte vedle hudby?
Štěpán: Hiking (Metal Punks) a uctíváním Yog-Sothotha.

Michal: Pitím piva a uctíváním Satana. A taky vykořisťováním lidí v korporátu.

Jan: Jazykama a medicínou. Občas si přivydělám uctíváním Yog-Sothotha.

Martin: Druholigovou akademickou prací a učením, což stačí zhruba na pokrytí dvou krabiček těžkých bensonek a pěti braníků denně.

Ondra: Pracuju v obchodě s hudebními médii v Palladiu, takže zase nějak hudba.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Štěpán: Nutnost respektovat názory ostatních členů a na něčem se jednoznačně shodnout.

Michal: Placení peněz za zkušebnu a piva, kterých padne na každé zkoušce a koncertě větší než malé množství.

Jan: Organizační peripetie a cestování na koncerty, resp. z koncertů. Martin: Lidi.

Ondra: Organizování/čas. Proto je dobré být na hranici členství, abych se zároveň mohl tvářit jako součást tehdy, když když, a zároveň x y.

Co bezpečně rozhodí vaši pozornost?
Štěpán: Když mi dojde pivo.

Michal: Anebo slivovica, té máme ale naštěstí dost.

Jan: Když ztratím ruksak. Naposledy se mně to stalo na Irónoch.

Martin: Blitzkrieg.

Ondra: Nevím, jak se to jmenuje.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Štěpán: Rum, pivo z malých, řemeslných pivovarů a poctivej sójovej guláš.

Michal: Hooodně piva, jelikož nejsme kapela z Itálie, tak by mi nevadilo pravidelně žrát hromady pizzy, ale hlavně ať tam hraje disco a black metal.

Jan: Voda, sůl a opium.

Martin: Pivo. A řízek, ale jenom kvůli tomu, že ho Michal jí lžící.

Za co utrácíte peníze/čas, co se týče hudby?
Štěpán: V poslední době hlavně za koncerty současné kompozice/moderní klasiky (Orchestr Berg atd.), za vinyly (poslední Kayo Dot, Lychgate, Wormlust/Skáphe, Neptunian Maximalism, Kaboom Karavan) a za kabely (často je ztrácím).

Michal: Kurvy, chlast a chlebíčky. Když nebyla korona, tak taky za blackmetalové fesťáky, koncerty a vinyly. Naposledy jsem pořídil Döden trilogii od Mylingar. A taky za pivo na koncertech, za které mnohdy padne mnohem více než za samotné lístky.

Jan: Podle toho, co mě zrovna napadne a čím jsem zrovna posedlý. Akvizice z poslední doby čítají mou milovanou There Is No More Firmament od Johna Zorna, I Am the Last of All the Field that Fell od Current 93 nebo celou dostupnou diskografii Necrococka – to je můj velký spřízněnec a oblíbenec. Nedávno jsem dokonce konečně po letech docenil Kaviar Kavalier, ti jsou asi další na řadě.

Martin: Potenciometry, kondenzátory, tranzistory, CMOS chipy, operační zesilovače, diody atd., ze kterých pájím kytarové efekty, které pak nedám do pedálů a rozšlápnu je na koberci.

Ondra: Koncerty, často současnou klasiku nebo rád chodím na gotické akce Sanctuary.cz, občas nějaký ten vinyl, celkem masivně utrácím za nosiče cizí peníze…

Jak byste charakterizovali současný svět ve třech větách?
Štěpán: Tři věty? Stačí jedno souvětí. Svět se řítí do pekel, snad už to nebude trvat dlouho.

Michal: Všichni. Jsou. Kokoti.

Jan: Líbí se mi vši Stephena Cranea: „One viewed the existence of man then as a marvel, and conceded a glamour of wonder to these lice which were caused to cling to a whirling, fire-smote, ice-locked, disease-stricken, space-lost bulb.“

Martin: O tempora o mores. Silnější pes mrdá. Nepáchejte sebevraždy a počkejte si, až to skončí samo od sebe.

Ondra: Myslel jsem si, že Nietzsche v O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním píše o tom, jak se komár s patosem vznáší nad močálem, ale není tam ani slovo o močálu, takže padla moje plánovaná konstrukce, která měla v úmyslu zdůraznit hlavně močál a konfrontovat tak čínského autora Lioua Cch’-sina a jeho tezi o tom, že „vesmír je temný les“. V další větě něco o tom, že to funguje jako dialektický doplněk k tomu, co napsal Jan.