Vyvolení, nebo uklizení?

Švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg je českému čtenáři znám hlavně svou první česky vydanou knihou Chudí v Lodži, jež se stala senzací i přes neveselé téma druhé světové války. Ve stejném historickém období se odehrává i jeho třetí v tuzemsku vydaná kniha Vyvolení.

Eutanazie - právo rozhodnout se o ukončení vlastního života, usmrcení na žádost poškozeného. V těchto konotacích známe pojem eutanazie dnes. V období nacistického Německa se jednalo o tajný program – Akce T4 – na vyvražďování mentálně či fyzicky postižených, děti nevyjímaje. Z hrůzných situací II. světové války, kdy se člověk považoval za Boha, jenž rozhoduje o životě a smrti, v paměti nejvíce uvízne vzpomínka na „Anděla smrti“, doktora Mengeleho, který „ordinoval“ v Osvětimi. Podobná selekce se však odehrávala i v průběhu nacistického projektu Eutanasie, jehož oběti se počítají na stovky. Vyvolení je kniha, která se osudů „účastníků“ tohoto projektu dotýká a místem lékařského experimentování je vídeňský nemocniční areál Steinhof.

Z množství postav dvou odlišných společenských světů – na jedné straně lékařský personál, na druhé dětští pacienti – vyčnívají dvě: Adrian Ziegler a Anna Katchenková, jejichž jména se románem vinou jako červená nit. Adrian je dítětem rodičů žijících na okraji společnosti, za což je automaticky ocejchován jako nevzdělatelný asociál, kterého je možno převychovat v ústavu pro zaostalé a choromyslné. Katchenková je jednou ze sester, které o svěřené pacienty pečují. Na nemocniční půdě vzniká obdobný lágr jako ty, jež byly určené pro politické a rasové vězně. Na omezeném prostoru platí pravidla a specifika, která musí všichni dotyční dodržovat, aby nadcházející peklo přežili, a nejsou nepodobná nárokům, které na lidi klade jakýkoliv režim: „... život vevnitř nespočívá v tom se zatnout a vytrvat, jak tvrdil Julius, ale přímo naopak, snažit se co nejmíň vyčnívat…” Není to jediná podobnost s klasickými koncentráky. Ani v této léčebně nemá lidský život „vyvolených“ pražádnou cenu, chovanci se stávají laboratorními zvířátky, která jsou určena buď na pozorování, nebo k utracení: „... bylo až nápadné, jak nevzrušeně to všechno probíhalo, a to platí i - možná zejména - o usmrcování a umírání.”

Děj románu je servírován v několika různých časových rovinách, čímž se postupně před čtenářem skládá životní mozaika nejen obou hlavních postav, ale také ostatních figur a figurek, jež život Adriana a Anny lemují. Na jedné straně je vylíčeno bezmyšlenkovité plnění úkolů, které mnohdy končí tragickým vyvrcholením pro chovance, na druhé touha nedobrovolných vězňů po svobodě, pramenící v útěky, které jsou nekompromisně trestány. A právě situace spojena s útěkem jako by evokovala události z Nabarveného ptáčete Jerzyho Kosinskiho – tentokráte však v kulisách vídeňského velkoměsta a jeho okolí.

Životní tragédie zdravotní sestry Anny je dovršena po skončení válečného konfliktu. Její „dušínovský“ charakter ji dostává do pozice obětního beránka, na němž si společnost chladí svou žáhu, zatímco praví viníci si užívají společenských poklon.

V souvztažnosti k současným diskuzím o inkluzi je kniha Vyvolení podnětným zdrojem, kam až by mohlo vést „uklízení“ postižených lidí do ústraní – do ústavů či jiných institucí.