Vyzrálý neklid Autumnist

Autumnist nikam nespěchají. Od své poslední nahrávky zráli čtyři roky. To je přeci jenom doba dost dlouhá na to, aby se na ně pozapomnělo. A o to větším a zároveň milejším překvapením je po čertech vyspělé album Sound of Unrest.

To je v podstatě třetím dlouhohrajícím počinem producenta Vlada Ďurajky, dříve známého coby Abuse. Pod tímto nickem si stihl střihnout dubstepem i chilloutem načichlé EP Sleepfields a velmi dobré, hutné a zvukově bohaté LP The Great Outdoors. Ale protože název Abuse není ve světě kapel zrovna ojedinělý, což dělá neplechu na internetu, přešel Ďurajko pod jiné logo.

Prvotina Autumnist z roku 2009 byla více plošná, razantní a s bicími, které byly ve skladbách postupně zahušťovány valící se elektronikou. Pro předchozí alba platí, že i když v nich najdete všechno možné (elektronika, noise, dechy, kytarové party), nejvíce je elektroniky. A právě tím se novinka Sound of Unrest odlišuje. „Zvuk neklidu“ je stmelen podmanivější a tajuplnější atmosférou. Z každé skladby dýchá koncept a duše, k čemuž přispívá mužský vokál s texty, o něž se podělili Richard Imrich a J311Y B311Y. K vřelému hlasu Autumnist míchají znatelnější podíl akustických nástrojů, za zmínku stojí klarinety, přes něž vede cesta k největšímu kladu nahrávky – barevnosti.

Barva zvuků povyšuje poslech na audiofilský orgasmus. Sound je plný a servíruje přesně odměřené detaily, jež jsou soběstačné a není je třeba zdlouhavě naposlouchávat. Hlas provází přívětivé analogy, skrz které se linou zmutované samply, oklikou, a jakoby mimoděk, přicházejí noisové prvky. Neklidné skladby se honosí vrtošivou a elektrizující náladou, rozkmitávají se přes všechny možné žánry. Z velké míry se písničková forma promítá do nu-jazzu s brokenbeatem, s trochou ambientu a post-dubstepu, aby nakonec došly za lampy definovatelného žánru.

Cesta vede přes tajemnou Tungusku, rozlaďující se do kakofonie, než jí však dosáhne, rychle se vyjasní. Na jejím pozadí se ztrácí a znovu objevuje klíčový motiv obalený náladovými klarinety. Následuje překvapivě sílící song Some Ground, jehož gradaci byste mu ze začátku ani nevěřili, kosmický zvuk nejvíce odkazuje k předchozí eponymní desce. Vaším průvodcem bude nu-jazzový šaman, jenž se za uhrančivého zpěvu rozhlíží po domovině a prozrazuje svá tajemství v Rehash, Bogeyman nabídne navrstvené stopy s půvabným kontrabasem. A vtahující Distant Speck cedí dechy. Skromná melodie zpěvu je opředená tak silným klubkem zvuků, až se z toho motá hlava. Mimochodem, textu se ujal Oleg Tera, internetový spolupracovník kapely z dalekého Divnogorsku. Tiny Bit je rozespalá, ale neuzívaná, a její volná melodie za pomoci Imrichovy rytmiky a klavíru Ctibora Reiskupa kráčí k závěrečné, nenápadné, ale velmi pestré Collider.

Autumnist chytili novou desku za správný konec. Obalili ji našlápnutým vizuálem, pohrávajícím si s Tunguskou událostí, ke které došlo roku 1908 na Sibiři. Vnímavější to trkne, ostatní ať omrknou tričko. A i když posluchače připravovali postupným uvolňováním singlů, na Sound of Urest se jim podařilo překvapit novým přístupem. A kdo si myslí, že pětatřicet minut muziky je po čtyřech letech málo, ani netuší, jak se mýlí.