Články / Reporty

We're an American Band (Yo La Tengo v Praze)

We're an American Band (Yo La Tengo v Praze)

Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 10.11.2013

Nabitá koncertní sezóna, která dlouho nebude mít obdoby, stále nekončí a ve středu 6. listopadu se tak do pomyslné kolonky nezapomenutelných zážitků zapsali také kritikou zbožňovaní Yo La Tengo. Marketingové kecy tentokrát opravdu nelhaly – novinka Fade patří k tomu nejlepšímu, co během své třicetileté kariéry nahráli, a v záplavě mladých formací působí Yo La Tengo stále nanejvýš aktuálně. Superlativy stranou, těsně před ohlášeným začátkem koncertu v sále postávala pouze hrstka fanoušků a vzduchem se vznášelo trpké zklamání. Naštěstí dvacetiminutové vyčkávání se vyplatilo a v momentě, kdy se za roztomilými papundeklovými stromy zjevil nejdéle úřadující manželský pár nezávislého rocku, byl plac před pódiem slušně zaplněný, byť do vyprodanosti měla Akropole ten večer daleko.

Akustický set otevřeli aktuální singlem Ohm, který se z energické indierockového vypalovačky změnil v křehkou baladu s konstantním mrazením v zádech. V podobném duchu pokračovaly i další skladby v čele s pomalu gradovanou Cornelia and Jane, jež vháněla do oč slzy dojetí, jako by člověk ani nedokázal vstřebat tolik krásy v jediném okamžiku. Ústřední protagonisté zpěvák a kytarista Ira Kaplan, bubenice a zpěvačka Georgia Hubley a basák James McNew byli po celou dobu plně pohrouženi do své hudby a nadšené ovace publika kvitovali spíše stydlivými úsměvy než dlouhými proslovy – hotové ztělesnění upřímné pokory a civilnosti. Čas plynul neuvěřitelně rychle a záhy se již poprvé loučili nádherným coverem I Found a Reason, který ukázal, že duch Velvet Underground nikdy nezemře a stále bude nekonečným zdrojem inspirací pro další generace hudebníků – přiléhavější pocty se Lou Reed snad ani nemohl dočkat.

Po krátké přestavbě pódia přišla na řadu elektrifikovaná podoba Yo La Tengo, která zahalila okamžiky křehké něhy masivní hlukovou stěnou – zasněná první polovina písně We're an American Band tak postupně gradovala až do okamžiku, kdy Ira Kaplan začal zběsile týrat kytaru a ušní bubínky slastně úpěly pod útoky zpětné vazby. Yo La Tengo v průběhu setu nezapomněli prodat své letité zkušenosti, různě si prohazovali nástroje a kromě většiny skladeb z novinky Fade došlo i na průřez celou diskografií – namátkou nechyběla zvrácená taneční pocta Bee Gees Mr. Tough nebo elektronikou ovlivněná Autumn Sweater. Znovu zazněl singl Ohm a Ira Kaplan se natolik rozvášnil, že kvílející elektrickou kytaru na chvíli přenechal překvapenému publiku v prvních řadách. Samotný závěr setu se nesl takřka v rodinné atmosféře, když během I Heard You Looking se ke kapele přidali i bedňáci. Po záplavě bouřlivých ovací následoval ještě přídavek, kdy se trojice z Hobokenu změnila v regulérní jukebox přehrávající klasiku od Beach Boys a Johna Calea, a definitivní rozloučení.

Dlouhé dvacetileté čekání se vyplatilo a Yo La Tengo před českým publikem odehráli strhující dvouapůlhodinový koncert, který opět potvrdil, že kultovní alternativní formace z přelomu 80. a 90. let mají stále co nabídnout i dnešnímu publiku.

Info

Yo La Tengo (usa)
6. 11. 2013, Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.