Články / Reporty

Where Is My Mind? (Pixies v Lucerně)

Where Is My Mind? (Pixies v Lucerně)

Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 13.10.2013

Vrchol nabité koncertní sezóny, iniciační zážitek generace Klubu rváčů v praxi… Již několik let nebyla koncertní sezóna tak nabitá jako právě letos, jak jinak totiž označit rok, kdy do českých zemí zavítala celá řada kultovních jmen, která se nám doposud úspěšně vyhýbala – namátkou triphopoví Portishead nebo kytaroví vazbiči My Bloody Valentine. Znovuzrození Pixies sice svou tuzemskou premiéru zažili už v roce 2006, kdy během několika hodin vyprodali žižkovský Palác Akropolis, ale tehdy se jednalo o abiturientský večírek pro pár stovek vyvolených. Proklínání osudu skončilo záhy po odchodu původní baskytaristky Kim Deal – Pixies namísto definitivního rozchodu nabrali druhý dech, po dlouhých devíti letech natočili nový materiál a oznámili rozpis evropského turné včetně vytoužené pražské zastávky.

Role předskokanů připadla na britskou noise-popovou partičku Yuck, která nabídla variaci na to nejlepší z alternativního rocku přelomu 80. a 90. let – Dinosaur Jr. v těch nejoptimističtějších okamžicích, hlukové běsnění Sonic Youth a sexappeal Kim Gordon. Nakažlivá živelná energie navíc umně zamaskovala nedostatek vlastní invence patrný na studiových albech. Příhodnější předkapelu pro Pixies byste na současné scéně hledali velmi obtížně a zamrzí pouze to, že si nevysloužili větší ohlas publika.

Toužebně vyhlížení Pixies nastoupili na pódium přesně na čas a obloukem se vyhnuli přehnané pompéznosti – čtyři hudebníci, žádné zbytečné kecy, střídmý světelný park, oddaní fanoušci a především nezapomenutelné skladby. Hned úvodní Gouge Away rozpoutala hotové šílenství, přitom se ani zdaleka nejedná o jeden z největších hitů kapely. Pixies by mohli zahrát cokoliv ze své nabité diskografie a ani jednou by nešáhli vedle, ostatně kapela si toho byla dobře vědoma a pro potřeby aktuálního turné nazkoušela úctyhodných 80 skladeb. Kostru čtvrtečního setu tvořil především materiál z nepřekonatelného druhého alba Doolittle s klasikami typu Monkey Gone to Heaven či Here Comes Your Man, ošizeny však nebyly ani zbývající nahrávky. Nové skladby v živém provedení navíc natolik ožily, že člověk v tu ránu zapomněl na jejich textovou vyprázdněnost. Jednoznačným vrcholem večera se stala závěrečná Where Is My Mind? O sborový singalong a mrazení v zádech v ten moment nebyla nouze – iniciační zážitek generace Klubu rváčů v praxi.

Obtloustlý principál Black Francis řídil dění na scéně a nezbývalo, než žasnout nad jeho nehynoucí energií, odehrát 30 skladeb bez sebemenší prodlevy se jen tak nevidí. Absence Kim Deal výslednému dojmu nijak neubrala, naopak jmenovkyně Kim Shattuck ji zastoupila více než obstojně. Zbylí dva spoluhráči se taky nenechali zahanbit, bubeník David Lovering ukázal neuvěřitelný cit pro melodii a zprvu nenápadný kytarista Joey Santiago ozvláštňoval přímočarou hudbu kapely originálními vyhrávkami a sóly. Zvuk se sice za ideální označit nedal, přesto se na poměry Lucerny jednalo o vítaný nadstandard.

Pixies splnili do puntíku veškeré očekávání fanoušků a těžko hledat na jejich čtvrtečním vystoupení sebemenší chybu. Aktuální hudební trendy najdete možná někde jinde, ale záplavu silných skladeb odehraných se strhujícím nasazení nic nenahradí.

Info

Pixies (usa)
10. 10. 2013, Lucerna, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.