Články / Recenze

White Lies a jejich přátelé

White Lies a jejich přátelé

Jiří Mališ | Články / Recenze | 26.10.2016

OHODNOŤTE DESKU

Každá novinka White Lies s sebou přináší velká očekávání. Už v okamžiku, kdy povstali z popela kapely Fear of Flying, dostali nálepku postpunkových následovníků Joy Division. Ale ani po devíti letech, kdy se snažili od temného zvuku debutového alba ustoupit, se tohoto přirovnání nezbavili. S každou novou nahrávkou se snaží přizpůsobit masovým posluchačům a jejich předešlý počin Big TV měl s postpunkem společného asi tolik jako Morrissey s Audrey Hepburnovou. Navzdory tomu se od nich pořád čekalo, že se na nové desce Friends vrátí ke kořenům.

První dva singly si protiřečily. Nejprve nám Take It Out on Me naservíroval new wave jako z roku 1984, když ve vykrádačce hitu A-ha Take on Me není ani náznak White Lies z před tří let. Otevírá to sice bránu k objevení nového stylu, ale kopírovat dvaatřicetiletý song je nevkusné. To druhý singl Come On je jednou z nejlepších skladeb nahrávky. Hlavním tahounem je kytara, která se nenápadně vkrádá do popředí, aby naplno vynikla ve druhém refrénu, a ačkoliv se text v závěru písně zbytečně opakuje, tematicky se jedná o jeden z lepších lyrických počinů. Ovšem s přibývajícími singly přibývalo ještě víc new wave a synthpopu a všechny naděje na návrat ke kořenům zmizely v nenávratnu.


White Lies byli vždy kapelou, která zpívala o lásce, jež je větší než její aktéři, tentokrát texty jako by pojednávaly o lásce, která není dostatečně silná na to, aby z ní bylo více než přátelství. I přes známé téma působí vše nedotaženě. Korunu tomu nasazuje fakt, že většina tracků je delší než čtyři minuty a ty se bez kvalitních textů utáhnout nedají. Jinak tomu není ani v nejlepší skladbě Summer Didn't Change a Thing, která sází na osobitou lyrickou beznaděj. Ta oponuje veselé basové lince à la The Smiths a jejich kontrast ukazuje cestu k vysvobození, vše graduje silnými kytarami v refrénu, podobně jako na Come On.

Dvě kvalitní skladby desku nezachrání. White Lies měli příležitost přijít s něčím originálním, ale bez nátlaků nahrávací společnosti jako by ztratili směr a motivaci. Friends je beze špetky nadšení a maskování popovými melodiemi to nezachrání. Synthpop je směrem, kterým by se mohla kapela vydat, ale musela by přijít s něčím, co jsme už neslyšeli tři dekády zpátky.

Info

White Lies – Friends (BMG, 2016)
www.whitelies.com

Live: White Lies (uk)
4. 11. 2016 18:00 Lucerna Music Bar, Praha
www.facebook.com/events/158672197879235
www.facebook.com/lucernamusicbar
www.dsmacku.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Making me sparkle (Blue Hawaii)

Karolina Veselá 23.02.2020

Nostalgicky se vracejí k hudbě svého mládí, a tak něžné a snové vokální party podkládají tranceovými a garageovými beaty.

Trefa do černého (Punisher MAX 2: Bullseye)

3DDI3 22.02.2020

Bullseye je díl, ve kterém Aaron malinko ustoupil od akce a přidal na psychologické hutnosti. Celek připomíná střet kladiva s trhavinou.

Vesmír ľudskej mysle (Pandorama)

Milan Hrbek 26.01.2020

Rozbiehajúci sa label Tabačka records z Košíc priniesol na slovenskú hudobnú scénu vskutku originálne a netradičné zjavy...

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.