Články / Reporty

Woyzeck ist nicht tot. A co svoboda a demokracie?

Woyzeck ist nicht tot. A co svoboda a demokracie?

Minka Dočkalová | Články / Reporty | 27.02.2022

Brněnské HaDivadlo, v rámci své sedmačtyřicáté divadelní sezóny s názvem Nerůst, dedikovalo celý jeden únorový týden tvůrčí intervenci hry Woyzeck, kterou podle fragmentu Georga Büchnera zrežíroval a veřejnosti představil autor scénáře Miroslav Bambušek. Scéna experimentálního divadla nabídla bohatý program gradující od několika repríz Woyzecka spojených s besedou s autory, projekce Bambuškova filmu Lidi krve (2021) přes koncert autora scénické hudby Tomáše Vtípila, který představil scénickou hudbu obohacenou o několik bonusových prvků, po víkendový „zábavný program s živou hudbou a soutěžemi“, na který divadlo nachystalo mimo jiné takové neobvyklosti, jako je tombola či střelba na pohyblivý cíl.

O hře Woyzeck bylo již napsáno mnoho a je patrné, že vyvolává kontroverzi ať už kvůli svérázné interpretaci poměrně staré předlohy, či pro po všech stránkách značně expresivní zpracování inscenace. Pokud však divák nelpí na podrobné znalosti původního díla, případně netrvá na přesné interpretaci Büchnerova dramatického zlomku (nedokončený rukopis je z roku 1837), může ho představení dostat zejména na rovině emoční a vjemové.

Poslední týdny a dny jsou plné změn, nových informací, nejistoty a přehodnocování zažitých představ o tom, kudy se bude v nejbližší době ubírat svět. Sama vnímám výrazné senzorické přesycení a svůj mozek bych popsala jako místnost plnou blikajících obrazovek s hlasitostí vyšponovanou na maximum. Představa, že by měl člověk k totálnímu zahlcení přidat ještě návštěvu divadla, byla lehce surreálná. Hlediště praskalo ve švech, méně draví příchozí se s povděkem usazovali na schody vedle židlí. Tři centimetry nad hlavou jsem měla mříž mezipodlaží provozního schodiště, což se krátce po začátku hry ukázalo být zajímavou interaktivní kulisou, díky níž jsem se snáze vžila do rozervanosti hlavní postavy, jíž se vnitřní psychické stavy stávaly nepříjemným vězením.

Mark Kristián Hochman v roli Woyzecka zahájil inscenaci v němčině. Byť německy umím nejvýš deset slov, díky výtečné dikci a bohaté interakci s publikem by nebylo těžké smířit se s variantou, že celý děj bude v němčině, ta totiž již od počátku výrazně emočně nabitému projevu absurdně slušela. Někdy může absence porozumění slovům člověka přimět, aby se více věnoval čtení neverbální a paraverbální komunikace, a přinese mu mnohem hlubší propojení s emočním kontextem. To se stalo i v tomto případě: přestože se němčina o představení dělila s češtinou, z německých pasáží vystupovala až hmatatelně do popředí Woyzeckova postupující duševní porucha spojená s potřebou vymanit se z područí elit a se stupňující se žárlivostí vůči družce Marii.

Scéna i kostýmní výprava byly noblesně vsazeny do moderních kulis. Woyzeck, oděn do ikonické žluté pláštěnky, kterou lze vnímat jako narážku na aktivistku Thunbergovou, Hejtman v podání Simony Pekové s formálním maskulinním vzhledem doplněným holí, tematická stylizace davových scén (funky sportovní oblečení, zimní kabáty, plesové retro oděvy). Na jevišti ležely hromady skartovaného papíru, se kterým herci průběžně pracovali, stěny byly pokryté bílým plátnem, skrz které byly střídavě prosvěcovány německé nápisy nebo promítána videoprojekce. Díky tomu, že se vizuál vázal k současnosti a nezůstal v 19. století, bylo pro diváka snazší hledat paralely mezi dějem hry a aktuální situací ve světě, obzvlášť s přihlédnutím na dramatický vývoj událostí posledních dní.

Klíčovou roli v celkovém vyznění inscenace hraje svébytně interpretovaný hudební doprovod Tomáše Vtípila s kapelou. Uskupení kolem nekonvenčního hudebního skladatele a multiinstrumentalisty, společně s bandžistou, bubeníkem, saxofonistou a dvěma zpěvačkami s odlišnou hlasovou průpravou (operní zpěv versus metalové chroptění) dodalo představení hloubku a způsobilo, že divák nutně prožíval silné emoce: ať už to bylo nadšení, pohlcení, trans, zhnusení či specifický WTF prožitek. V hudbě se objevovaly noiseové prvky, živé vstupy houslí, elektrické fujary i banja, Vtípil v reálném čase pracoval s modifikací jednotlivých zvuků, které deformoval, obohacoval a přetvářel do svébytně glitchových kompozic. Formálně zazněly jak abstraktnější pasáže, tak momenty zavánějící country, nezalekl se ani takřka dechovkové interpretace části sprostonárodní písně Má roztomilá Baruško, jejíž motiv se během hry objevil hned několikrát.

Byť je snadné příležitostnou vulgaritu označit za hrubou a nevhodnou, je podstatné si uvědomit, že eskalovaná sprostota umožnila velmi elegantně vyniknout vnitřnímu světu hlavního protagonisty a zachytit křehkost a něhu doprovázenou šílenstvím nahlodávajícím integritu jeho osobnosti. Velmi silným momentem, dobře ilustrujícím zmíněnou dynamiku, byl okamžik, kdy na scéně došlo k intenzivní, temné katarzi doprovázené dramatickou hudbou – ta se během několika vteřin organicky přelila do přisprostlého halekání rozjuchaného davu z tancovačky jako vystřižené z Hoří, má panenko! a potom, jakmile jásající dav zmizel, se prolnula zpět, do neprostupné tíhy lidské existence.

Do druhé části vstoupil zdánlivě nesouvisející moment, kdy babička v kroji, na pozadí na plátně namalovaných letadel, citovala část novozákonní Apokalypsy. Při každém jednom zlomení pečeti louskáčkem rozlomila ořech a nechala jej volně spadnout na zem. Během jejího výkladu scénou proběhlo děvče z tancovačky a halasně zazpívalo: „stříkej, stříkej, já jsem stejně neplodná.“ To byl prvek natolik absurdní, že u části publika vyvolal nezadržitelný výbuch smíchu.

Pokud někdo dorazil do divadla pro srozumitelnou a jasně uchopitelnou dějovou linku, pravděpodobně byl zklamán. Jestliže se ale přišel svézt na vlně života ve všech jeho valérech, sáhnout si na hranice lidské existence a prožít si nekonečný souboj jednotlivce s konzumní a povrchně smýšlející společností, pak Woyzeck bohatě nasytil jeho smysly a nenechal ho klidným ještě několik dní.

HaDivadlo se několik posledních let věnuje zkoumání ekologických témat a svou poslední sezónou jasně manifestuje snahu uskromnit se, těžit z již vyrobeného a nezahlcovat svět novým a novějším. Tato pokorná a vnímavá rovina experimentálnímu divadlu nadmíru sluší. Čtvrteční koncert Tomáše Vtípila uvedl sám umělecký vedoucí Hadivadla Ivan Buraj, vyjádřil vděčnost za svobodnou kulturu u nás, poukázal na dění na Ukrajině, které s úctou celý koncert zasvětil, a zdůraznil, že svoboda a demokracie jsou hodnoty, které nejsou samozřejmostí, proto je potřeba se o ně starat a nenechat si je vzít. Nezbývá než doufat, že si tyto společenské pilíře dokážeme skutečně obhájit.

Info

HaDivadlo
web divadla

foto © se svolením HaDivadla

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda 26.01.2023

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu.

ESNS 2023 – To nejlepší

redakce 23.01.2023

První dojmy od zástupců redakce a dalších kolegů či přátel najdete níže, podrobnější report čekejte v březnovém čísle Full Moonu.

Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Minka Dočkalová 14.01.2023

Dvě originální brněnské galerie si na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout.

Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Jiří Přivřel 13.12.2022

Vídeňská Albertina Modern vystavuje abstraktní expresionismus. Od Jacksona Pollocka k Marii Lassnig.

Až do masa (Porridge Radio)

David Stoklas 12.12.2022

Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – třeba otevřené rány.

Laskavý úsměv satanisty (Zeal & Ardor)

Václav Valtr 10.12.2022

Když se vepředu utvořil kotel, utrousil: „Pamatujte si, když někdo spadne, tak mu pomozte vstát, když to neuděláte, jste pěkný hovada.“

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek 07.12.2022

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mně vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných.

Pod tíhou strun (Michael Gira & Kristof Hahn)

Jiří Procházka 07.12.2022

Swans mají rozpracovaný nový materiál, který začátkem roku vyšel ve strohých demoverzích na fundraisingovém albu Is There Really a Mind? Co z něj Gira zahrál?

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Stop Putinovi a sláva Ukrajine (Dakhabrakha)

Ema Klubisová 03.12.2022

Svet nečakanej hudby, ktorý reflektuje základné elementy duše. Sú svieži, vizionárski a hraví.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace