Články / Reporty

XXIII. Blues Alive potřetí: Saharský vítr a ghetta Oaklandu

XXIII. Blues Alive potřetí: Saharský vítr a ghetta Oaklandu

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 18.11.2018

A je tu tečka, tedy finále. Blues Alive s třiadvacítkou v názvu se po dvou mimořádně nabitých dnech dostalo až do finále. Otázka byla nasnadě: S čím se pořadatelé předvedou tentokrát, do jakých koutů světa nás zavedou a čím překvapí?

Slovenští Mississippi Mixtape otevřeli hlavní program se ctí - a hlavně s vervou. Jejich moderní přístup, který mixoval blues s čardášem i názvuky balkánské dechovky či jazzu, byl přesně tím, co start večera potřeboval. Kapela si dokázala získat slušnou pozornost už vloni, když téměř zneprůchodnila foyer kulturního domu, a letos to nebylo jiné, jen pozornost publika byla snad ještě soustředěnější.

Čistých bluesových zpěvaček je spousta, narazit na zpěváka už je o něco větší umění. Mike Ledbetter disponuje mocným hlasem i charismatem lídra a do Šumperka dojel s kytaristou Mikem Welchem. A bylo to vlastně poslední blues večera. Tedy v té řekněme tradiční formě.

Kolébkou blues je Afrika a o zdůraznění spojnice mezi černým kontinentem a americkým vývozním artiklem se Blues Alive snaží léta (vystoupení Rolanda Tchakounté, JuJu či Erica Bibba s Habibem Koitém budiž dostatečnými příklady). V podobě malijských Tamikrest mělo publikum asi největší příležitost, jak se dostat skutečně ke kořenům. Odlišné harmonie, transovní postupy, texty v jazyce, kterému těžko někdo rozuměl, ale také solidní bigbít. Vystoupení jen těžko uvěřitelným způsobem gradovalo, až nakonec postupně houstnoucí zhypnotizované publikum smetlo silou horského větru ze Sahary.

Kdyby se uděloval titul o nejskromněji pojatou nástrojovku, asi by to vyhrál sympaťák Rick Derringer, nenápadný frajer, který byl před lety schopný sekundovat bluesovému kytarovému mistrovi Johnnymu Winterovi. A taky mu napsal hit Rock and Roll, Hoochie Koo. Derringer přijel jen s jedinou kytarou a frenetickým bubeníkem. A stačilo to. Na pohled křehký chlapík převedl zhusta naboostrované vystoupení, které bralo dech a sluch. Místy to bylo možná trochu stereotypní, hbité prsty v sólech se ztrácely pod mohutnou vrstvou zkreslení, detaily zanikaly, ale tohle mělo poněkud jiné kvality.

Tím, že přivezl šumperský festival Fantastic Negrita, jen potvrdil ocenění ze strany The Blues Foundation. Přijela totiž hvězda na vrcholu své slávy, ne legenda (jako dlouhá řada hostí) nebo osobnost, která se už přehoupla za svůj kariérní zenit (Jonny Lang). Fantastic Negrito je hvězdný teď a tady a je ztělesněním maximálně aktuálního blues pro jedenadvacáté století. Je dostatečně poučený tradicí, profackovaný ulicí i aktivistický na to, aby přitáhl jak žánrem protřelé publikum, tak mladší posluchače, kteří o jména jako BB King nebo Robert Johnson možná ani nezavadili. Zábavná excentricita, výborné muzikanství, kouzlo osobnosti i schopnost vyzobávat mnohé z různých zdrojů - to jsou základní ingredience vystoupení vládce nejen třiadvacátého ročníku šumperského festivalu, ale i bluesového krále několika posledních let.

Tradicionalisté nejspíše neplesali. Na druhou stranu - dramaturgicky vzato byl tohle jeden z nejzajímavěji poskládaných ročníků za poslední dobu. Ukázal podstatnou věc: aby bylo publikum spokojené, ba nadšené (vystoupení Fantastic Negrita, Rev. Sekou či Joan Osbourne vyvolalo takovou diváckou odezvu, že jsem se o místní kulturák vážně bál), není potřeba omílat dvanáctky a nostalgicky obehrávat staré legendy. Památný ročník.

Info

Blues Alive
17. 11. 2018
Dům kultury, Šumperk

foto © Radim Malíček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.