XXIII. Blues Alive poprvé: S očima navrch hlavy

Šumperský festival Blues Alive je extratřída. My to víme, fanoušci to vědí, vyprodávají ho čtvrt roku dopředu a zdá se, že to ví i za oceánem v organizaci The Blues Foundation. To je něco jako Americká akademie populární hudby, jen v blues. Cena Keeping the Blues Alive, vyhrazená nejvýznamnějším počinům v této oblasti, poputuje příští rok právě do podhůří Jeseníků. Čili nyní už je to dokonce světová extratřída.

A ukázal to už první večer, v jednolitém proudu hudby, bez zbytečných prodlev. Stage sice na začátku připomínala skladiště, protože na ní byly nástrojovky všech účinkujících, na rychlosti přestaveb se to ale projevilo pozitivně. Nejméně prostoru (v tomto případě tedy nejen časového) dostal Jan Fic. Ne nadarmo uhranul publikum soutěže Blues Aperitiv, i z těch čtyř kousků, které zahrál, byl cítit velký potenciál. Česky zpívané blues, které nemá snahu schovávat se za cizí vzory a vystačí si s vlastním étosem, humorem a osobitostí, to je vždycky hodno ocenění. Spolehlivou jistotou je naopak all-star band Energit Luboše Andršta. Za poslední dobu jsem je měl možnost vidět třikrát a pokaždé to bylo vynikající. A je vždycky fajn vidět sedmdesátníka Andršta v tak dobré pohodě s kapelou, která si navzájem skvěle sedí a spouští gejzíry absolutního štěstí u zasloužilých bigbíťáků, kteří zhusta obsadili první brázdu pod pódiem.

A pak začala nadvláda žen, jak poznamenal moderátor Marek Hlavica. Southern Avenue vlétli na pódium Domu kultury s razancí, která se dala očekávat jen stěží. Promo materiály nelhaly, nejvíce pozornosti si pro sebe ukradla drobná zpěvačka Tierinii Jackson. V první linii se s ní střídal rozevlátý kytarista Ori Naftaly, herně úsporný, důrazný, s citem pro načasování. Zastupoval bluesový pól, zpěvačka se pohybovala ve vlnách soulu, procítěněného, zároveň i přímočaře agresivního. Oči na vrch hlavy, tak nějak se to říká, a ten nejpříhodnější a nejjednodušší popis zní: uragán. Žánrově příjemně fluidní, maximálně energický, extrémně působivý.

Premiérový koncert Joan Osborne u nás byl pak vítaným osvěžením. Skromně vystupující dáma přijela se svým aktuálním albem, na němž přezpívala skladby Boba Dylana, oproti studiovým verzím je však zbavila klasických aranží a v Šumperku vystoupila pouze s kytaristou a klavíristou. Její set tak dostal kontury křehkého, přátelského muzicírování, kde byl prostor na muzikantské vtípky, vyprávění i chyby. A hlavně pro Dylana, tedy kromě jedné výjimky, hitové One of Us, která odlehčeným ne-rockovým aranžmá získala na vznešenosti.

A pak už to byl jen divoký večírek až dokonce. Coby nevěřící Tomáš jsem nad zařazením Any Popovic na pozici vrcholu čtvrtečního večera kroutil hlavou. Kroutím jí stále, tentokrát proto, že stále ne úplně rozumím tomu, co jsem to vlastně viděl. Do jisté míry to byl frontální útok na mužské publikum festivalu (upnuté šaty, boty na jehlách a další ženské zbraně), skvělé to bylo i hudebně. Kytaristka Ana Popovic tentokrát dojela s celou kapelou, která její silovou - až neženskou - hru podložila důkladným spodkem. Výrazný prostor dostala dvoučlenná dechová sekce, která vařila spíše než z blues z nahrubo ohlodaných jazzových kostí.

Třidvacátý Blues Alive začal večerem neuvěřitelně vyrovnaných vystoupení. Highlight? Všechno, těžko vybrat. Moc superlativů? Nejde to jinak.