Články / Profily

Z britpopového prince Opičím králem (Damon Albarn)

Z britpopového prince Opičím králem (Damon Albarn)

Shaqualyck | Články / Profily | 24.04.2014

Každá éra má své hrdiny. Pokud jde o hudbu a devadesátá léta, jednou z nejvýraznějších postav předminulé dekády byl bezesporu Damon Albarn. Jenže zatímco nad většinou jeho tehdejších kolegů se nenávratně zavřela hladina, talentovaný pan Albarn se dodnes těší statutu vzývané ikony, která platí za uznávaného interpreta a skladatele, neúnavného novátora, ale i výřečného pacifistu, odvážného experimentátora a milovníka opic všeho druhu. I když je stále vnímán jako hvězda první velikosti, sám se už mnoho let pohybuje ve vodách, které se s nadsázkou dají označit za alternativní, a výčet jeho aktivit vydá na telefonní seznam. Od animovaných Gorillaz sbíhal frontman Blur k superskupině The Good the Bad and the Queen, skládal soundtracky, propagoval africké rytmy, zadal si i s operou o Opičím králi. Slavným se nestal přes noc. Na konci osmdesátých let nastoupil do výtahu ke slávě, když trochu mimoděk stanul coby vůdčí osobnost na barikádách hudební kontrarevoluce. Ta měla nejdřív jen zbrzdit grungeový nápor ze Seattlu, avšak rychle se vymkla kontrole a z Velké Británie se nezadržitelně šířila do celého světa, Ameriku nevyjímaje.

Totiž v době, kdy popularita Suede či Pulp teprve začínala přibírat na váze, vyhlížela Anglie již pěkných pár let zázrak, který by vlast Beatles, Stounů a Zeppelinů vrátil zpátky na výsluní. Na začátku devadesátek, kdy všichni fascinovaně zobali z ruky Kurtu Cobainovi, zmítala světem extra syrová melancholie made in USA. Odpověď věčného rivala v nekonečném souboji o post hlavního hudebního hybatele na sebe nenechala dlouho čekat. Co načala madchesterská subkultura v čele s Happy Mondays a The Stone Roses, zdárně dotáhla generace mladých kapel, pro kterou novináři vynalezli líbivou popkulturní nálepku britpop.

„Všichni kluci musí chtít bejt jako Ty a každá holka se s Tebou musí chtít vyspat.“ Takto vzpomíná na Albarna Louise Wener, velitelka skupiny Sleeper ve své biografii Just for One Day. Upřímnost jeho odpovědi na otázku: „Jak to děláš, že Tě všichni tak žerou?“ byla odzbrojující a nutno dodat, že v platnosti zůstává tento univerzální návod doposud. Navzdory bulvárně propíranému vztahu s Justine Frischmann (ex Suede, Elastica) či mediálně přikrmované rivalitě s Oasis zůstal Albarn především plodným autorem než zhýčkanou celebritou. A byl to on, kdo za vydatné pomoci souputníků Bretta Andersona, Jarvise Cockera a sourozenců Gallagherových vrátil Ostrovy zpátky na mapu. Zasloužený úspěch dnes již legendárních desek Parklife (Blur, 1994), Different Class (Pulp, 1995), I Should Coco (Supergrass, 1995), Definitely Maybe (Oasis, 1994) a dalších rozpoutal šílenství, jehož nakažlivost byla přímo úměrná touze po uznání a tvůrčímu přetlaku, které tu řadu let bublaly pod povrchem a najednou mohly ven na světlo. Menswear, Ash, The Verve, Echobelly, Powder, Marion, Travis… kapel přibývalo tak rychle, že o nich NME a Melody Maker nestíhali psát.

Union Jack byl opět značkou vítězů. A zároveň prvotřídním vývozním artiklem. Vše britské bylo najednou automaticky cool a sexy. Hitparády nadšeně reflektovaly nastolené trendy a ruku v ruce s muzikou šly i ostatní stránky života, ať už to byla móda nebo politika. Kinosálům vládl Boylův Trainspotting, jehož nadupaný soundtrack tepal v rytmu taneční elektroniky, ale zároveň ctil aktuální britpopové objevy. Výrazné pozornosti se těšilo výtvarné hnutí Young British Artist, jehož představitelé se kooperaci s muzikanty nikterak nebránili, spíš naopak. Booklet, který pro kultovní album The Holy Bible (Manic Street Preachers, 1994) vytvořila Jenny Saville, pobouřil nejednoho suchara. A třebas takový Damien Hirst pro Blur rovnou natočil videoklip k megahitu Country House. Hnutí Cool Britannia bylo na světě a zanechalo po sobě nesmazatelný odkaz, ze kterého (nejen) pop-rocková scéna čerpá dodnes.

Ve velmi obecné rovině lze říci, že britpop definoval základy, na nichž na přelomu tisíciletí vystavěla svou oblibu masivní vlna chytlavých kytarovek. Ta měla svoje úderníky na Ostrovech (Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs, The Fratellis), ale i za oceánem (The Strokes, The Killers). Dokonale umetenou cestičku pak měli při hledání vlastního zvuku i rázní britpopoví pohrobci Arctic Monkeys či romantičtí krasosmutniči Coldplay. Ale žádná pohádka netrvá věčně a po raketovém vystoupání na samotný vrchol následoval nevyhnutelný pád. V záři reflektorů se objevili další mladí a neklidní. A s nimi nové nápady a touha po úspěchu a pozornosti. Stejně jako britpop vznikl coby reakce na grunge, tak i následné období kytarovkového bláznění našlo protiváhu ve fázi nu rave reprezentované dnes již klasiky Shitdisco, Klaxons nebo New Young Pony Club. Ale o tom zas někdy příště…

Info

Tento text nutno brát jako prequel k Full Moonu #36, s jehož texty souvisí a na něž navazuje.

http://www.damonalbarnmusic.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kde se myšlenky mění v pocity (Circuit Des Yeux)

Jakub Koumar 28.09.2022

Poslouchat Circuit des Yeux je jako stát před propastí, a přitom si užívat každý okamžik na hraně disonance, zatímco se tělem rozlévají obavy i radost.

Šviháctví i zádumčivost - Carson McHone

Evžen Muller 25.06.2022

Oceňovaná texaská písničkářka, jejíž album Carousel bylo časopisem Rolling Stone zařazeno mezi nejlepší country & americana, vydala letos novinku Still Life. Proč si ji nenechat ujít naživo?

Full Moon Stage 2022: EABS

redakce 03.06.2022

EABS ostatně spolupracovali s mnoha důležitými jmény současné globální jazzové scény, za všechny jmenujme Bena Lamara Gaye, Jeru the Damaja nebo Tenderloniouse.

Full Moon Stage 2022: Etceteral

redakce 05.05.2022

Trojice umělců prošla mnoha formacemi a spojuje ji vášeň pro jazz a elektroniku i unikátní vizuální estetiku, obrazová stránka je pro její vystoupení klíčová.

Full Moon Stage 2022: The Sweet Release of Death

redakce 02.03.2022

Strhující koláž, křišťálově čisté melodie i výbuchy surového hluku. Máte rádi Sonic Youth?

Full Moon Stage 2022: Inturist

redakce 23.02.2022

Jevgenij Gorbunov je významnou postavou aktuální ruské scény. Na Full Moon Stagi s projektem Inturist vystoupí ve čtyřčlenné sestavě.

Full Moon Stage 2022: Squid

redakce 22.02.2022

Společně s kapelami Black Country, New Road a Black Midi tvoří nejvýraznější trojici kapel pohrdající žánrovými škatulkami.

Full Moon Stage 2022: Health

redakce 21.02.2022

Health představují dokonalé ztělesnění konceptu ‚ubavit se k smrti‛. Hysteričtí, umělí, prázdní a nehorázně zábavní. Na Colours of Ostrava, na Full Moon stagi.

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Správným směrem aneb Ruská indie scéna

Maria Pyatkina 20.01.2022

Průkopnici ruské indie scény následovali na začátku tisíciletí západní trendy nebo snili o tom, aby prorazili v zahraničí. Poslední desetiletí pozorujeme jiný trend...

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Soumrak bohů? The Doors a změna vnímání rockového hrdiny

Michal Pařízek, Karel Veselý 19.01.2022

Jsou The Doors po půl století ještě relevantní? Byl Jim Morrison skutečně někým, k němuž je záhodno vzhlížet?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace