Články / Reporty

Z ušaté LFŠ II.

Z ušaté LFŠ II.

Veronika Havlová | Články / Reporty | 10.08.2021

Ani jsme se nenadáli a máme za sebou dvě třetiny Filmovky. A taky spoustu milých setkání s lidmi, co je vídáme vlastně jen na festivalech, takže je po těch dvou letech málem ani nepoznáváme. Stačí ale jedna vzrušená debata v Portálu na téma „jak jsi mohl dát takovému filmu jen tři hvězdičky” a jako by žádná pandemie ani nebyla.

Už čtyři dny nasloucháme filmu, což nám krom znělky před projekcemi připomínají i všudypřítomné uši. Ušatý merch a vizuál je pro některé z přátel už trochu obtížně snesitelný, já se však utěšuju tím, že tu místo uší mohly být třeba nosy. A pevně doufám, že na ně nedojde v dalších letech.

Je dobrým zvykem, že nám LFŠ umožňuje naslouchat i němým filmům. Dostat do povědomí veřejnosti, že němý film zdaleka nebyl tichý, se systematicky snaží část filmových vědců už pár desítek let. A daří se jim to lépe než kunsthistorikům s původní, tedy divoce polychromovanou podobou antických soch. S digitalizací se mnohé němé filmy staly snadno přístupné a mnohé si můžete pustit na youtube, a to jak s hudbou nově složenou, tak občas i s tou nahranou podle notových zápisů, které dřív doprovázely filmové kotouče na cestě k publiku. Filmovka tento zážitek zprostředkovávala už v dobách předdigitálních a možnost užít si němý film s živým doprovodem tak byla velká událost, kterou jste během roku jinde než v Hradišti nemuseli zažít. Pro nadšenou puberťačku byl dokonalý zážitek vidět třeba Filipa Topola vášnivě doprovázet Pád domu Usherů, bez ohledu na to, že mezi filmem a hudebníkem nedošlo právě k synergii.

Jednotlivé a velmi populární projekce časem vyústily v celou sekci němých filmů s živou hudbou, která každý rok představuje určitý segment rané kinematografie. Letos sestavil dramaturg Radomír Kokeš reprezentativní kolekci německého expresionismu, v níž představuje různé tendence v rámci této výrazné a snadno rozpoznatelné estetiky. O hudbu se letos už potřetí stará jeden z kmenových spolupracovníků Full Moonu Viktor Palák.

Momentálně máme za sebou tři projekce, tři velmi rozdílné filmově-hudební zážitky. Pro asi nejznámější film z šestice, Kabinet doktora Caligariho (Robert Wiene, 1920), propašovala Iva Hejlíčková do Palákovy „divné hudby, kterou nikdo jiný neposlouchá” dvojici klasiků: violoncellistu Jiřího Bártu a klavíristku Terezii Fialovou, jejichž „set“ byl skládankou z děl Arva Pärta a Dmitrije Šostakoviče. Protože to byla už čtvrtá verze doprovodu, kterou jsem ke Caligarimu vyslechla, dokázala jsem si užívat řekněme subtilnější přístup hudebníků, kteří nejeli na první dobrou a nesnažili se zdůrazňovat jen dramatické či bizarní momenty a pochmurnou atmosféru. Spíš než postavami se Bárta s Fialovou řídili lokacemi a zachytili tak i momenty komické nebo melancholické, které při tradičně dramatické a bouřící hudební složce zaniknou. Například až díky této hudební dvojici jsem si všimla, jak neuvěřitelně přirozený a civilní je projev komparzistů v některých scénách. Na druhou stranu uznávám, že hudba tentokrát udělala z filmu velmi dynamického trochu utahanější záležitost. A těm, pro něž to byla první zkušenost s Caligarim, mohl film připadat dokonce nudný. Ano, i takoví jsou, mluvila jsem s nimi osobně.

fotogalerii z první a druhého festivalového dne najdete tady

Téměř zapomenuté dílo Od jitra do půlnoci (Karl Heinz Martin, 1920) jsme mohli vidět jen díky tomu, že se zachovaly kopie v Japonsku, jediné zemi, kde byl film ve své době distribuován. Kongeniální hudební doprovod, který ze všeho nejvíc připomíná horečnatý sen, zajistila polsko-čínská hudebnice Ai Fen. Její mix živých kláves, příčné flétny, elektrické kytary, éterického zpěvu a samplů pozvedl celý zážitek kamsi k nadsmyslovým výškám. A téměř třem stovkám divákům snad poskytl dostatečnou odměnu za dlouhé stání ve frontě na slunci.

Kabinet voskových figur Paula Leniho (1924) doprovázely při produkci mnohé nesnáze, a my tak máme možnost vidět jen jakési torzo z režisérovy původní koncepce. Přesto jde o pozoruhodné dílo se zajímavou narativní strukturou, jeden ze zástupců povídkových filmů, jež byly v té době poměrně populární. Slovenský producent a hudebník Fedor, jedna z vůdčích osobností pražského elektronického labelu Xion, zvolil narozdíl od ostatních místo v zadní části sálu. A odtamtud zaplavil kino Hvězda meditativní hudbou až dronových kvalit. Jakkoli jde o styl, který mi velmi konvenuje, možná bych dala přednost doprovodu, který více zohledňuje odlišnosti jednotlivých kapitol filmu. Mírné vibrování hrudní kosti během projekce bylo příjemné, ale i poněkud uspávající.

Ze zbylé trojice filmů s živou hudbou vzbuzuje asi největší očekávání čtvrteční projekce Murnauova Fausta v kombinaci s formací Nauzea orchestra. Vřelé pozvání do rozpálené fronty před Hvězdou platí ale i na dnešní a zítřejší projekci tradičně o půl čtvrté.

Info

47. Letní filmová škola Uherské Hradiště
6.–12. 8. 2021
Uherské Hradiště
Fb událost

foto © Ondra Helar

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace