Anna Mašátová | Články / Reporty | 19.07.2013
Neradi otvíráte dveře cizím lidem? Nebo se při zvuku zvonku děsíte natáček protivné sousedky? Jednou za rok však termín „Za dveřmi“ neznamená hic sunt leones, ale mezinárodní festival pouličního divadla, odehrávající se v samém centru Prahy. Pět dnů a dvacet představení pro potěchu oka i duše.
Václavské náměstí není zrovna místem, kde by chtěl kdokoliv trávit volný čas a už vůbec navečer. Festival ovšem jeho dolní část proměnil na vcelku příjemnou plochu s barem, dýchající letní pohodou. Uprostřed plácku se už připravovala pop-up kompanie japonského režiséra Noriyukiho Sawy s představením Vlkoryb. Kde se vzal, tu se vzal, sám Vlkoryb, obří loutka, ovládaná trojicí Jakub Gottwald, Pavel Richta a Filip Šebšajevič.
Majestátnost a pestrobarevnost loutky i kostýmů prozářila okolní šeď a před očima se začal odvíjet starý známý příběh. Bylo nebylo... V podvodní zemi bloumal Vlkoryb. Jednoho dne potkal malou mořskou – a dost sexy – červenou Karkulku v podání Ireny Kristekové, nesoucí své babičce čerstvé sushi a rýžové víno. Jak myslíte, že to bude pokračovat? Vlkoryb na nic nečekal, nadeběhnul si a vlísal se babičce do přízně se záměrem jí slupnout. Babička však nebyla žádná nemohoucí důchodkyně! S Vlkorybem si to rozdala ve stylu Kill Bill a zubatec dostal po tlamě. Jenže jí nakonec stejně zhltnul. „Tyhlety ryby zevnitř nic moc, kéž už nám přijde někdo na pomoc,“ ozývá se příšeře, číhající na Mořskou Karkulku, z břicha.
Karkulce připadala babiččina nová vizáž podezřelá, lest odhalena. A ejhle, babička bojovnice najednou z Vlkoryba vyskakuje živá a zdravá! Girl power se projeví v plné síle, Vlkoryb dostává nářez podruhé. Svého činu lituje, Karkulka s babičkou odpouští. Vše končí dobře, tak jak to má v pohádce být. Třicet minut uběhlo jak voda, děti ani dospělí neskrývají nadšení, v hlavě zůstávají útržky textů z pera Jakuba Folvarečného: „Ztratil jsi maminku, mně sežral babičku, tohle jsou osudy, kdo to má na tričku...“ Jen škoda špatného zvuku, zpěv občas zanikal a zadní řady asi moc neslyšely. Hudbu k pohádkovému muzikálu zkomponoval pianista David Hlaváč, choreografkou představení byla Irina Andreeva ze souboru Teatr Novogo Fronta.
Sám Sawa, který v Čechách působí od roku 1992, o představení řekl: „V roce 2013 se mi skrze projekt Umění býti neviditelným splnily tři životní přání. Podařilo se nám uspořádat workshop na výrobu japonských loutek v Praze. Dostal jsem možnost spolupracovat s Irinou Andreevou z Teatru Novogo Fronta, se kterou jsem před dvaceti lety tančil. A nakonec měla v červnu premiéru moje první pouliční inscenace, s fantastickými mladými lidmi, s obrovským nasazení. Teď mohu v klidu umřít.“
Doufejme, že se Sawa pod zem nechystá, hezkých příběhů je vždy zapotřebí. Okurková sezóna se v kultuře nekoná, vyražte na letní dobrodružství. Čeká hned Za dveřmi!
Festival Za dveřmi: Vlkoryb
16. 7. 2013, Praha
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.