Za hranice fyzické zkušenosti (na Creepy Teepee)

Třídenní festival Creepy Teepee, který obsáhne velmi různorodé hudební styly, obsadil již po jedenácté Kutnou Horu. Málokterá hudební přehlídka si dokáže vytvořit takovou auru unikátnosti a přes nicotné promo a s limitem jednoho tisíce návštěvníků se dostat až do žebříčku top dvaceti letních festivalů na světě (Pitchfork). V tom ale tkví jeho síla a kouzlo. A tak nikoho nepřekvapí, že až do poslední chvíle nelze zjistit, kdy, kde, kdo bude hrát nebo co vůbec čekat vyjímaje hudby. Dobře vymyšlený koncept, který funguje.

Stejně jako minulý rok se hlavní stage nachází na dvoře Církevního gymnázia. Další dvě stanoviště jsou ve stejné ulici Poděbradova, pár kroků z kopce na místě bývalé hospody a ve vedlejším podzemním klubu. Střídmé zázemí v podobě baru, výčepu a veganského stánku u hlavního podia je dostačující a chytrý tah z pohledu „městského festivalu“.

Hloučky lidí zabírají místa na trávě, zvučí polská dvojice Wczasy, která v obsazení kytara a syntezátor střídá synthpopové variace levných osmdesátkových melodií s nádechem cold wave i pohodové shoegazové plochy. Letní idylku přikrmuje polské disko, ale návštěvníky nerozhýbou ani kotrmelce jednoho z protagonistů. Jinde uvnitř poskakuje trapové uskupení Vneumicky a možná to zní příkře, ale některé věci by se neměly dít ani z recese. Situaci zachraňuje řev zpěváka z michiganských Niboowin, který se od prvního tónu nepřestává svíjet a dávat průchod svému žalu, své depresi. Tísnivé screamo a první kotel.

fotogalerie z prvního festivalového dne tady

Kapely se mění na podiu i ve stánku s merchem, kdo nestihne nakoupit během setu nebo při zvučení následující kapely, má smůlu. Američani Show Me the Body přijeli představit nové, bolestivé album Dog Whistle a jejich náběh na stage je podobně razantní. Tříčlenná hardcore/punková sestava pracuje i s prvky noise rocku a industriálního hip hopu. Bicí, baskytara, banjo a stůl efektů hravě postačí k masivním beatdownům a útokům špinavých zvukových stěn, kterým se vyrovná jen industriální řádění newyorských Uniform na vnitřní stagi, při kterých padá omítka. „We are not punks neither gangstars. Fuck it and have a good time,“ plive drásavým hlasem zpěvák Show Me the Body Julian Cashwan Pratt a rozjíždí divoký two step do skladby Talk. Tenhle chlápek to žije.

Na Poděbradově není k hnutí. Chodníky a parapety u zbývajících dvou stanovišť se s ukončením produkce na hlavním pódiu zaplňují lidmi, podzemní klub ožívá, na druhou vnitřní stage nastupuje duo Prison Religion. Harsh noise, temný trap, noise rap připomínající Jpegmafia. Uječené vokály donekonečna vazbící ve smršti stroboskopů dezorientují, spolu s neskutečně hlasitým subbasem se zvuk dostává za hranice fyzické zkušenosti. Klubovou dekonstrukci naruší až ztišení policejní hlídkou. ACAB. Podzemní klub to jistí.