Články / Rozhovory

Zach Choy (Crack Cloud): Spojuje nás to, že jsme odpadlíci

Zach Choy (Crack Cloud): Spojuje nás to, že jsme odpadlíci

David Čajčík | Články / Rozhovory | 16.05.2022

Jako pozvánku na květnový koncert postpunkových renegátů Crack Cloud odemykáme rozhovor, který vyšel ve Full Moonu #113.

Opiátový okrsek Downtown Eastside ve Vancouveru propojil kolektiv Crack Cloud, jehož někteří členové zde pracují jako terénní pracovníci. Crack Cloud nechtějí být vnímaní jako klasická kapela, ale koncertní sestava sedmi členů alespoň naznačuje, kdo tvoří jádro kolektivu produkujícího mimo jiné i vizuální umění. Do něj patří nepochybně bubeník, zpěvák a autor textů Zach Choy, který se v rámci možností neustále vypadávajícího telefonního připojení rozpovídal o diy etice nebo o současných problémech Kanady. Otázky na drogy jsme nechali stranou, protože jak kytarista Crack Cloud Mohammad Sharar naznačil na serveru The Quietus, okolo těch se točí až příliš rozhovorů. A novinka Pain Olympics, kterou jsme recenzovali v letním čísle, má vrstev rozhodně více. Slovu „drogy“ se Choy v celé konverzaci vyhnul zcela.

Začněme tím, jakým způsobem fungujete.
Různě jsme se potkali, naše cesty se zkřížily sérií náhody i uvědomělých setkání. Spojují nás hlavně životní zkušenosti, to, čím jsme si prošli. A tohle promítáme i do našich uměleckých výtvorů. V nich se snažíme najít, interpretovat, co jsme prožili. Nejdřív jsme o tom vedli klasické konverzace. Ty hudební přišly až později.

Když to hudbou nezačalo, tak to hudbou ani nemusí skončit. Máte nějaké ambice to dostat dál, než je hudba a vizuální umění?
Stoprocentně. Nepovažujeme se za partu muzikantů.

Jak vás poslední měsíce ovlivnily? Kanada byla v opatřeních velmi tvrdá.
Ano, ale tam, kde pracujeme, nejsou tato opatření praktická nebo realistická. Komunita sociálních pracovníků, okolo které se pohybujeme, nemá dostatečnou infrastrukturu na to, aby se mohla izolovat. Lockdown můžeš vnutit lidem pouze do určité míry, když se to týká pracovníků na ulici. Nebydlíme ve stejné čtvrti, do které dojíždíme za prací a tam jsme stále nechránění. Bavili jsme se o tom, že to není úplně ideální. Zároveň co se týče tvorby, tak poslední měsíce byly jedněmi z těch vůbec nejkreativnějších. Dva roky jsme strávili na turné, neměli moc čas, a teď jsme trčeli na jednom místě a všechno to mohli reflektovat. Dosáhli jsme toho, navzdory všem restrikcím, docela snadno.

Na rozdíl od jiných umělců jste se nerozhodli vydání alba Pain Olympics posunout.
Na té desce jsme makali dva roky, a v tuhle chvíli ji ještě stále považujeme za relevantní pro nás i pro svět. Pro někoho jako já, kdo se konstantně snaží převést emoce a pocity do umění, je nemožné se zaseknout na něčem, co už je hotové. Když je to hotové, musí to žít. A průmysl se může jít vycpat, pokud jde o to, jak fungujeme.

ZAHRNOUT ZRANITELNOST

V promotextu k albu zmiňujete například Psychic TV. Jisté paralely určitě můžeme vysledovat, ale je ještě někdo, kdo v tomhle komunitním duchu operuje nebo operoval a kdo vás ovlivnil?
Nechali jsme se ovlivnit spoustou záhybů uměleckého spektra. Skupinou Pink Floyd například v tom, jak předvést širší koncept publiku. Nebo Kendrickem Lamarem v tom, jak vzít prostředí, ve kterém jsi vyrůstal, a převést ho do alba v podobě atmosféry. Tak, aby ji rozuměli i lidi, kteří to nezažili. Zajímají nás primárně vypravěči.

Tvé texty jsou nicméně často dost abstraktní. Pro posluchače může být docela těžké v nich vidět příběhy.
Na tom se snažím pracovat. Je pravda, že většina ranějšího materiálu Crack Cloud byla docela abstraktní. Asi proto, že jsem si úplně ještě neuvědomoval, o čem chci vlastně vyprávět. A psát texty je o zranitelnosti, které se buď snažíš vyhnout, anebo ji do nich zahrnout. Teď se snažím ji spíš zahrnout a mluvit víc napřímo. Ale uvědomuju si, že to i tak může působit abstraktně, pokud nejsi z mého světa. A nejsem si jistý, jak fungují na druhé straně světa. Mluvíš se mnou z České republiky a jsem si jistý, že mezi našimi kulturami jsou jisté rozdíly, ale i podobnosti.

Nepochybně ano. V současnosti mimochodem i u nás probíhají protesty hnutí Black Lives Matter. A to mě přivádí k vašemu premiérovi Justinu Trudeauovi, který nedávno na otázku ohledně reakce Trumpa na protesty v USA výmluvně mlčel. Jak se vůbec žije v Kanadě hned vedle USA?
Když jde o politiky, byl bych rezervovaný. I Justin Trudeau operuje na obou stranách politického spektra a tím mlčením se spíš snažil vyhnout kontroverzi, i když to mohl působit jako vytvoření vlastní kontroverze. S USA sice sdílíme hranice i nějaké problémy, ale máme svoje vlastní, které bychom měli pojmenovat. Jde hlavně o usmíření se s domácí populací. A ano, můžeš dělat paralely s USA i v tomto případě, ale rozhodně to nemůžeš zaměňovat. Je tady spousta práce. Ale jsme mladá země a máme vládou podporované programy na usmiřování komunit, na podporu harmonického soužití. Když jsem teď cestoval dva roky po světě, tak jsem nakonec našel v Kanadě, ale vlastně v celé Severní Americe o něco větší zalíbení. Navzdory politikům.

Všiml jsem si, že hudební scéna se odehrává spíš na východě Kanady než na západě, odkud pocházíte.
Ano, obzvláště Montreal a Toronto jsou centra hudebního průmyslu. Jestli jsi jako umělec přesvědčený o tom, že tahle určitá cesta je pro tebe, tak bys tam měl žít. Pro nás je celkem irelevantní, kde působíme. Nikdy jsme nevyužili průmysl tak, aby akceleroval naše umění. Vždy jsme byli diy. Takže nemusíme žít v Torontu ani v Montrealu.

Vydáváte si desky sami, z komunikačních kanálů využíváte víceméně jen Instagram a rozhodně působíte v určité rovině jako diy kapela.
Snažíme se vyprávět příběhy o našich životech v řekněme estetickém duchu. A je požehnání, že tahle věc rezonuje po světě. A ty příležitosti, které díky tomu máme, jsou skvělé. Ale neradi bychom tím kompromitovali naše původní ideály nebo naše současné rozhodnutí, které musíme činit v rámci tvorby.

**Cítíte se vůbec jako součástí nějaké směru, hnutí, nebo scény uvnitř Kanady? Okruh okolo vydavatelství Constellation byl a je docela daný, alespoň z českého pohledu. Ty umělce je snadné si zařadit. Vy pocházíte vlastně tak trochu odnikud. **
My se považujeme za odpadlíky. A tohle nás spojuje. Nejsme součástí žádné scény, nechceme následovat jakoukoliv komunitu, ve které jsme se stejně nikdy necítili vítaní.

Crack Cloud složili hudbu pro módní přehlídku značku Celine v Paříži. Parta odpadlíků, která tvoří hudbu pro luxusní módní značku. V tom vidím jistou ironii.
Já upřímně doteď nevím, co Hediho Slimana vedlo k tomu, že nás oslovil, ale byla to velmi zajímavá příležitost. Teda… skutečně mimo naši komfortní zónu, cítili jsme se jak mimozemšťani. Ale tenhle typ příležitostí je možná jeden z těch, co tě nejvíc posune. Nemáme naprosto žádný problém spolupracovat s korporátním světem. Ale tyto finance pak použijeme k tomu, abychom zlepšili lokální infrastrukturu a mohli zůstat nezávislí a autonomní.

JE TO REALITA

Máš pocit, že alternativní umělci v současnosti jsou více naklonění k tomu, spolupracovat s velkými, komerčními značkami? Třeba i proto, že dneska mnoho z těchto značek dneska usiluje o podobné hodnoty a třeba je v některých případech i skutečně se ctí?
Myslím, že určitá politická korektnost se stala žádanou estetikou a značky dokáží prodávat lépe, když jsou politicky a esteticky v souladu s tím, co se děje ve světě mladých. Platí za jistý obraz značky. V rámci Crack Cloud nemáme ve své filozofii nic, co by překáželo tomu vzít si šek. Pokud naše umění není kompromitováno nebo cenzurováno, rádi ho přijmeme. To je byznys. A určitě v tom hraje roli naše přežití. A z jejich pohledu je to chytrý marketing. Vždycky tomu tak bylo, vždycky se snažily značky budovat image, aby zasáhly určité spektrum populace.

Určitě. Před deseti lety to byly heavymetalové kapely na trikách H&M.
Ano, kultura se stále mění. Vždycky bude nějaká spojka mezi marketingem a uměním. A ve chvíli, kdy se se umění dotkne průmyslu, tak je okamžitě náchylné ke zneužití. My jsme se tomu nikdy úplně nebránili, naopak jsme vykořisťování zakomponovali jako nástroj k tomu, jak se vyjádřit a jak se pohybovat v průmyslu, u kterého víme, že nás vykořisťuje. Je to realita. Určitě existují komunity, které jsou postavené na čistých ideálech, ale ve chvíli, kdy do hry vstupují peníze a kdy jsou vytvářené pracovní pozice, tak jsi využíván. S tím počítáme a snažíme se s tím pracovat.

Cítím to spíš ve vašich vizuálech než v hudbě. Ostatně, občas vypadají jak z Mad Maxe.
(smích) To je referenční bod, který tam skutečně je. Společenské turbulence, které známe z Mad Maxe, nás zajímají taky. Klip Ouster Stew, na který asi narážíš, slouží jako určitá kapitola v našem příběhu.

Jaký je tedy ten příběh?
Crack Cloud hlavně nejsou já a můj hlas, to chci zdůraznit. To, co každý náš člen vypráví, může být dost jiné od toho, co vyprávím já, stejně tak můžou být rozdílné i naše motivace. Ve světě, kde je všechno tak polarizující a je hned analyzováno a nálepkováno, je nutná čistota vlastních instinktů, byť by šlo o ty nejtemnější. A v umění je pro ni místo, i když to nemusí být úplně populární nebo příjemné. Vůle zkoumat tyhle zákoutí a snaha je racionalizovat je v umění zakotvená, všichni v Crack Cloud ji sdílíme a taky ji praktikujeme. To, co máme společné, co můžeš nazývat naším příběhem, je posílení diy etiky v umělecké sféře a motivace komunity okolo sebe k tomu tvořit.

Info

Crack Cloud (ca)
web

živě: Crack Cloud (ca) + Ursula Sereghy
Underdogs’, Praha
25. 5. 2022 20:00
fb event

foto © Jennilee Marigomen

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Osheyack: Předpandemická podoba klubové zábavy je ta tam

Václav Valtr 24.06.2022

Po deseti letech strávených v Šanghaji se Osheyack stěhuje pryč a vydává album, které je jakousi labutí písní za jeho pobytem. Rozhovor před koncertem ve Fuchsu2.

Daniel Romano: Žádné potěšení by nemělo být proviněním

Adéla Polka 23.06.2022

Rozhovor o tom, co bylo a je country, jak si stojí kanadská hudební scéna, ale také malé nahlédnutí do přísných pracovních postupů.

Matěj Velek (Kasárna Karlín): Zažil jsem neuvěřitelné věci

Jarmo Diehl 22.06.2022

Klasicistní pětipodlažní vojenská budova z roku 1844, která zůstala v téměř původním stavu? Kasárna Karlín slaví pod patronací Pražského centra páté narozeniny a my chceme být u toho. Rozhovor.

Marcin Dubrawski (Dr. Fleischman): Hodně všeho kromě metalu!

redakce 31.05.2022

Dr. Fleischman chystají v Česku hned dva koncerty. Chvíli na zodpovězení pár otázek si udělal Marcin Dubrawski, který v kapele hraje na bicí a má na starosti texty.

Ťukání do termosky a jiné výpravy do zvukové reality (Viera Marinová)

Viktor Palák 12.05.2022

Viera Marinová je zvuková designérka, která stojí mimo jiné za ceněným krátkým filmem Milý tati.

Poly (Insania): Tenkrát po tom byl hlad

Adéla Polka 09.05.2022

Falešný kněz Poly si ve svých obsáhlých kázáních rád rejpne a nechá být. Ať si každý přebere sám. Rozhovor.

Jan Bartoš (Prague Music Performance): Osvobození koncertního formátu mám v hlavě několik let

Jarmo Diehl 05.05.2022

Přední český klavírista, nebo přední český umělecký ředitel, v obou případech přesahující hranice naší země? Jan Bartoš je obé. Rozhovor k festivalu, jehož program budí respekt.

Alona Dmukhovska (Music Export Ukraine): Píšeme příběh lidstva

Anna Mašátová 02.05.2022

S Alonou a jejími kolegyněmi jsme se potkávaly během konferencí a festivalů v zahraničí, v loňském roce navázaly hlubší spolupráci, která vyústila v česko-ukrajinský workshop...

Léonce: Zabalené osobní prožitky a emoce

Adéla Polka 29.04.2022

Letošní festival francouzské kultury Bonjour Brno bude první květnový týden hostit mladého písničkáře, vystupujícího pod jménem Léonce. Rozhovor.

Ätna: Snadno se začneme nudit

Michaela Šedinová 28.04.2022

Na moje plačky, že celý den prší, mi s úsměvem odpovídají, že deštivé dny jsou fajn, protože lidi jdou o to radši na koncert. Rozhovor, koncert za pár dní.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace