Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 07.04.2019
Suchý se Šlitrem toho české hudbě dali dost. Z dnešního pohledu hlavně Suchý – první česky otextované rock‘n‘rolly, písničky, které zlidověly a jsou hlubší, než by se v jejich zdánlivé jednoduchosti mohlo zdát, divadlo, které inspirovalo desítky dalších. Bez Šlitrovy hudby by to ale nebylo ono, i když on byl, i díky vlastní stylizaci nesmělého hocha, tím tichým mužem v pozadí. A právě ke Šlitrovi, jeho melodiím a hudebním nápadům, se nyní obrátil jazzový klavírista Emil Viklický se svým triem.
Vybral čtrnáctku písní „semaforské“ dvojice a oděl je do jazzového hávu v klasickém nástrojovém obsazení klavír – basa – bicí. A nesahal primárně po hitech či po těch písních, v nichž je Suchý i v roli zpěváka. Příjemně tak překvapí „gottovina“ Oči sněhem zaváté, odhalující své znepokojivé a temné jádro, či skladby Tereza a Motýl, které – i díky popření textové složky – nechávají vyniknout jemnou vznešenost svých melodií. Nakonec i dojde na Suchého, který na album nazpíval tři položky – černohumorné bluesové skladby Blues na cestu poslední, Co je to blues a Na vrata přibili můj stín. Hlasová svěžest je ta tam, věk je znát, ale zrovna tahle trojice písní je skvělým dramaturgickým tahem – životní zkušenost, která je v každém tónu slyšet, skladby prohlubuje a bezmála překonává původní verze.
Viklický není typem muzikanta, který by se držel melodických schémat, jež mu předepisuje původní píseň, se spoustou míst si pohrává po svém, zcela v intencích jazzmana zvyklého improvizovat. Populární melodie si dávají na čas (Klokočí), jindy se vynoří jen ve fragmentech (Pramínek vlasů), jinde se nenásilně spojují s jinými známými kusy – třeba jako Honky Tonky Blues, které ve Viklického úpravě odkazuje k Barryho bondovskému tématu. Ano, je to zábava pro muzikanty, i pro posluchače.
Emil Viklický Trio hraje Suchého a Šlitra je výmluvný titul – co k prosté oznamovací větě dodávat? Šlitrova hudba nestárne a Viklický ukazuje, že je schopen nejrůznějších hudebních uchopení. Na této nahrávce odhaluje skrytá zákoutí původního materiálu, práci s hudebními vlivy, zejména těmi zámořskými. Viklický písně Suchého a Šlitra vrací obloukem zpět, do kolébky jazzu, do New Orleans, tam, kam vždycky patřila.
Emil Viklický Trio – Hraje Suchého a Šlitra (Galén, 2019)
web nakladatelství
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.