Zaříkávání Patti Smith

Porcovat osobnost Patti Smith na hudební, literární a jiné roviny je ošemetná, ne-li přímo nesmyslná činnost. Patti je odjakživa komplexní umělkyně, pro níž je nejdůležitější vyjádření a teprve potom médium. Ne snad že by její muzika, hypoteticky osekaná o všechny kulturní souvislosti, upadala do průměru, ale teprve jako celistvá hudebně-literárně-dramatická výpověď se stává ojedinělou, nenapodobitelnou a přesvědčivou. Album Banga, první autorské po osmi letech, tuhle vrstevnatost znovu potvrzuje. Příznivci žánru, u jehož kolébky v polovině 70. let Patti mezi jinými stála, totiž punku, budou asi k téhle relativně vyklidněné desce hledat cestu těžko. Tedy pokud mezitím nezestárli/nevyzráli spolu s ní. Jenže punk není jen o zběsilém drhnutí tří akordů, ale především o postojích. A v těch je Patti Smith pořád pevná jako skála.

V písních jako by časem tlumila vnější expresivitu a přetavovala jí v soustředěnější, přemýšlivější proud myšlenek a emocí. Proud, který navzdory své nenápadnosti strhává stejnou silou jako běsnící peřeje. Taková byla už nahrávka Trampin' a Banga se nese v podobném duchu. Neokázalém, místy vyloženě intimním, usebraném, vláčně plynoucím, a přece ne unylém. Zpěv Patti zůstává nadále více zaříkáváním než tradičním rockovým vokálem (dlouhá je řada zpěvaček, které touto polohou fatálně ovlivnila), přitom je ale stále cituplnější, oddaný tématu a sdělení.

Léta stabilní doprovodný band (Kaye, Shanahan, Daugherty) málokdy přitlačí na pilu, snad jen Fuji-san a titulní song zažehnou rockovější jiskru. Písním ale dovedou vždy dát přesně to, co potřebují, opentlit jejich nevtíravé, ale výrazné melodické linky (April Fool, Fuji-san, prakticky celá první půlka) vyváženou, nepřeplácanou, a přitom atraktivní aranžérskou výzdobou. Skvělou práci odvedli například ve skladbě Mosaic, lehce připomínající sychravé country 16 Horsepower. K ruce jim je také nemalý počet hostů. Pro leckoho pikantní, ale ve skutečnosti zcela přirozená je přítomnost Johnnyho Deppa (Banga), rodinné vazby posilují potomci Jackson a Jesse Smithovi a Tom Verlaine nakonec na Pattiiných posledních deskách také patří téměř do rodiny.

Album postrádá výraznější tematické zastřešení. Patti se věnuje věcem veřejným i soukromým, čerpá inspiraci z knih (Banga), filmů (Tarkovsky), historie (Amerigo), současnosti (Fuji-san) i výtvarného umění (Constantine's Dream). Jako obvykle se neplačtivě ohlíží za zesnulými osobnostmi, které si získaly její obdiv – Amy Winehouse je věnovaná starosvětská balada This Is the Girl, herečce Marii Schneider zase píseň Maria. Stejně tradičním zjevem na novějších deskách Patti Smith je rozložení na písničkovější první a rozvolněnější, méně strukturovanou druhou polovinu. Jestliže pomyslnou A-stranu ještě občas zčeří svižnější rytmus, závěru dominují meditativní, hudebně-recitační kompozice se zvýšenou hladinou improvizace, Tarkovsky (The Second Stop Is Jupiter) a Constantine's Dream.

Desku uzavírá lehce aktualizovaná perla z repertoáru Neila Younga After the Gold Rush a těžko si lze představit příhodnější tečku. Nádherné písni se dostalo nádherné, pokorné interpretace, v níž ekologické poselství neuvadá pod tíhou patosu a které neublíží (naopak) ani dětsky žvatlající sbor v závěru. Svou nejnovější sbírku poetických zamyšlení i zanícených konfesí nemohla Patti Smith korunovat lépe.