Články / Rozhovory

Zbytky nadějí Social Party jedou po kolejích svobody

Zbytky nadějí Social Party jedou po kolejích svobody

Milo | Články / Rozhovory | 16.08.2013

Na hardcore málo političtí, na sludge málo podlazení, střední tempa, trochu etno, občas zpěv, občas řev a málo současný zvuk. Opavští Social Party (Crack, Ilič, Radek) se od post-grungeové garáže Kde nic není, ani smrt nebere posouvají čím dál blíž ke stonermetalové jeskyni na zatím poslední, v pořadí třetí nahrávce Prolomit ledy z roku 2011. A na tenhle rok připravují novou desku.

Jak jste se našli?
Crack: Předobraz toho, co všichni znají jako Social Party, tvořili různí lidi kolem mě a docela často se měnili. Když od nás odešel bubeník a my rozhlásili, že chceme pokračovat dál, vybafl na mě zpoza jedné běžecké trasy Ilič. Zeptal se, jestli pořád sháníme bubeníka, a já řekl, že jo. Od té doby s námi hraje. Odehráli jsme pár lokálních koncertů a začali se rozkoukávat po akcích mimo Opavu. Když nám došlo, že basák má raději trávu než kapelu, tak nám u piva jeden kámoš doporučil Radka, že prý ho znám, že jsem s ním chodil na základku. Vzpomněl jsem si, že vím, kde bydlí, a tak jsme šli s Iličem opruzovat před jeho byt a vzniklo z toho krásné spiklenectví. No a k těm začátkům. Jak to tak chodí, neuměli jsme hrát, a proto na nás doma chodilo hodně lidí, takže náš cíl „být nová Nirvana“ vypadal slibně. Pak jsme se do toho víc opřeli, ustálili sestavu, začali hrát i mimo Opavu a zjistili, že to s tou Nirvanou nebude tak horké, protože oproti ostatním kapelám jsme sráči s uměle vytvořeným sebevědomím. Tenhle střet s realitou nám dal ohromnou lekci a od té doby se, doufejme, vyvíjíme.

Radek: Jednoho dne mi volala máma, že mě hledají nějací dva podivíni na motorce. Když se mi konečně dovolali, zařídili jsme si zkoušku a za týden jsme měli koncert. Co bylo dál, mám trochu v mlze, ale vím, že se dost pilo…

Ilič: Prvně jsem viděl Crackovu starou sestavu kdesi na klubovém mini festivalu. Social Party tam na mě rozhodně udělali dojem, byla to na opavský poměry fakt dobře vykradená Nirvana a taky oproti v Opavě zažité směsce jazzu, popu a funky tohle mělo koule. Po tom koncertě se na ně tehdejší bubeník nasral, že se ožrali a posrali to. Odešel od nich, já se o tom dozvěděl a začal s nima hrát, protože mě tehdy zrovna vyhodili z jiné kapely. Mimochodem, od té doby jsem se na Cracka kvůli podobným akcím nasral ještě hodněkrát.

Od první desky Kde nic není, ani smrt nebere jste k Prolomit ledy urazili dlouhou cestu. Co vás posouvalo?
Crack: Od samého začátku scéna, hudba, kapely, politika i lidi kolem nás. Když jsme nahrávali Kde nic není, ani smrt nebere, tak jsme se lehce začali vymaňovat z lokálních vlivů a mainstreamových kapel. Viděli jsme, že existuje i něco jako nezávislá scéna a začali víc experimentovat s jinými žánry, což znamenalo úbytek lokálních fanoušků a nárůst koncertů po republice. Příklon k metalu je logické vyvrcholení, protože jsme metal poslouchali pořád.

Radek: Zaprvé je důležité slyšet hrát mnohem lepší kapely než je ta vaše! Zadruhé, nenechat si vmést do hlavy, že nejlepší kapely jsou přímo ve vašem městě! A zatřetí, důležité je slyšet hrát mnohem horší kapely než je ta vaše! Jinak jsme měli docela štěstí, že nás dávali hodně k zahraničním kapelám. Tady většinou končí sranda a člověk si začíná uvědomovat jiné možnosti.

Ilič: Vždycky jsem chtěl dělat tvrdší muziku, klasický metalista ale rozhodně nejsem. Z metalu poslouchám jen vybrané pasáže. Kdyby to šlo hned, natočili bychom to nejlepší a nejtvrdší album. Na to jsme ale neuměli hrát. Navíc z těch počátečních hudebních aparátů taky žádný superzvuk nedostaneš. Prostě se učíš za běhu, při hraní, při nahrávání a tím se ti rozšiřujou možnosti. Snad.

A kde se cítíte být teď?
Crack: Teď? No teď asi nejvíc v kroužku Venus Flag Records. Těžko zařaditelná kapela. Na hardcore málo političtí, na sludge málo podlazení, střední tempa, trochu etno, občas zpěv, občas řev a málo současný zvuk. Jestli to narvat pod nějakou nálepku, tak asi to „downtempo hardcore“ nebo s nadsázkou post-metal nebo stoner metal.

V jednom rozhovoru jste říkali, že texty jsou kolektivní práce.
Crack: Texty píšu nebo sbírám hlavně já, s tím, že Ilič s Radkem přijdou ve svých post-delirantních stavech s nějakým zajímavým bonmotem, který nám připadá dobrý do něčeho použít. Ať už jako název songu nebo součást textu. Vznikají ale pomalu. O inspiraci se mi stará kapela, hudba jako taková a prostředí s hudbou spojené. Texty jsou odmítavé, depresivní, protože kolem sebe příliš pozitivních věcí nemáš.

Radek: Drtivá většina základu našich textů je podivný výrok opilé či bláznivé osoby nebo život takové osoby. Ostatní dává dohromady Crack a potom kapela jako celek.

Social Party je spojována s nálepkou DIY – má práce na vlastní pěst i nějaké nevýhody?
Crack: A má nějaký výhody? Já to chápu jako z nouze ctnost. Můžeš si pod to nasadit jakýkoliv podtext, který v tom kdokoli hledá, ale v podstatě je to hlavně věc prachů. Prostě je nemáš, nebo máš, ale nechceš je někomu dát. Tohle všechno je princip DIY odnepaměti, ne? Přemek Podlaha radí, jak na zahrádce vyjebat s čímkoliv, co si můžeš udělat sám. V hudbě je to asi stejné. My to máme trochu jinak. Aparáty nejsou dělané na koleně, jak to má třeba Steve Albini nebo kluci z La Casa Fantom. My to máme jenom upgradeované, abychom se zvukem posunuli za minimum peněz (i když i to minimum je docela dost) o pár tříd výš. Je to taky o nezávislosti na zvukařích, manažerech, ale tak to má spousta kapel. Zatím se třeba nepouštíme do nahrávek, protože prostě ještě nemáme na to, abychom si na koleně udělali dobrou nahrávku. Ale co není, může být.

Radek: Lidi ty naše vyřezané, předělané a různě upravované serepetičky docela obdivují, mnohem častěji se jim ale diví. Jednou jsem slyšel, že hrajeme na šrot.

Ilič: No, musím říct, coby šéfkonstruktér, že co se týče zvuku a poruchovosti aparátů, udělali jsme kus práce. Taky už jsem ale párkrát litoval toho času, hodin a večerů trávených nad pájkou a knihama o elektronice. A taky jsem párkrát při zkoušce chytil amok nad nefungující věcí, mrštil jí o zeď a nutil borce přísahat, ať v životě nedělají elektroniku, že je to ta největší píčovina na světě.

Finanční a myšlenková nezávislost je důležitá, dovedete si představit, že by to bylo u vás jinak? Jako třeba hrát kvůli penězům?
Crack: Tohle je otázka týkající se spíš vztahu k energii, kterou do té kapely dáváš. Mít z hudby prachy, alespoň takové, abys nebyl věčně zadlužený. To by měl být ideální stav, ale nejsem si jistý, jestli to dneska vůbec jde. Dělat hudební nebo textové, popřípadě ideologické ústupky na úkor nějakých prodejů nebo alespoň pro to, aby se o tobě víc vědělo, mi nepřipadá jako dobrý nápad. To bych energii, kterou do kapely dávám, nemyslím jenom do hudby, pošlapal. Ale je to rozhodně výborné téma na diskuzi a sami v kapele se o tom v teoretické rovině docela často bavíme.

Radek: Rád hraju koncerty kdekoliv, ale pokud máte vydařený měsíc a hrajete každý víkend a někdy i uprostřed týdne, jste navíc kapelou ze Slezska, kterou si zvou spíš do Čech, je nezbytné dostat alespoň nějaké peníze, aby si člověk mohl říct, že z toho hraní není v mínusu. To by mi stačilo. Jsme kapela, která jela do Děčína za 500 Kč, do Varšavy za 200 Kč a tak podobně. Pořád jsme ale rádi, že hrajeme a můžeme cestovat.

V čem je hraní v obýváku lepší než hraní třeba na pražském Majálesu?
Crack: Nemyslím si, že je to otázka poměřování, co je lepší a co horší. Já razím teorii, že s muzikou, kterou děláme, je ztráta energie usilovat o hraní na masových akcích, kde osloví minimum lidí. Obývák má zase tu výhodu, že většinu lidí to zajímat bude. Je to taky otázka atmosféry. Když hraješ pro hrstku lidí, které to ale zajímá, hraje se ti líp, než když hraješ pro dav, který tě neustojí, protože jsi někde úplně jinde. To je spíš utrpení.

Radek: Každý má svá přesvědčení. Pro některé kapely může být hraní v obýváku pod úroveň, jiné zase může štvát hrát na komerčních akcích, třeba nějaký festival. Muzikant by si měl vyzkoušet všechna místa, a pokud chce svou muzikou lidem něco říct, neměl by se bát hrát klidně i v kuchyni!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.