Články / Rozhovory

Zbytky nadějí Social Party jedou po kolejích svobody

Zbytky nadějí Social Party jedou po kolejích svobody

Milo | Články / Rozhovory | 16.08.2013

Na hardcore málo političtí, na sludge málo podlazení, střední tempa, trochu etno, občas zpěv, občas řev a málo současný zvuk. Opavští Social Party (Crack, Ilič, Radek) se od post-grungeové garáže Kde nic není, ani smrt nebere posouvají čím dál blíž ke stonermetalové jeskyni na zatím poslední, v pořadí třetí nahrávce Prolomit ledy z roku 2011. A na tenhle rok připravují novou desku.

Jak jste se našli?
Crack: Předobraz toho, co všichni znají jako Social Party, tvořili různí lidi kolem mě a docela často se měnili. Když od nás odešel bubeník a my rozhlásili, že chceme pokračovat dál, vybafl na mě zpoza jedné běžecké trasy Ilič. Zeptal se, jestli pořád sháníme bubeníka, a já řekl, že jo. Od té doby s námi hraje. Odehráli jsme pár lokálních koncertů a začali se rozkoukávat po akcích mimo Opavu. Když nám došlo, že basák má raději trávu než kapelu, tak nám u piva jeden kámoš doporučil Radka, že prý ho znám, že jsem s ním chodil na základku. Vzpomněl jsem si, že vím, kde bydlí, a tak jsme šli s Iličem opruzovat před jeho byt a vzniklo z toho krásné spiklenectví. No a k těm začátkům. Jak to tak chodí, neuměli jsme hrát, a proto na nás doma chodilo hodně lidí, takže náš cíl „být nová Nirvana“ vypadal slibně. Pak jsme se do toho víc opřeli, ustálili sestavu, začali hrát i mimo Opavu a zjistili, že to s tou Nirvanou nebude tak horké, protože oproti ostatním kapelám jsme sráči s uměle vytvořeným sebevědomím. Tenhle střet s realitou nám dal ohromnou lekci a od té doby se, doufejme, vyvíjíme.

Radek: Jednoho dne mi volala máma, že mě hledají nějací dva podivíni na motorce. Když se mi konečně dovolali, zařídili jsme si zkoušku a za týden jsme měli koncert. Co bylo dál, mám trochu v mlze, ale vím, že se dost pilo…

Ilič: Prvně jsem viděl Crackovu starou sestavu kdesi na klubovém mini festivalu. Social Party tam na mě rozhodně udělali dojem, byla to na opavský poměry fakt dobře vykradená Nirvana a taky oproti v Opavě zažité směsce jazzu, popu a funky tohle mělo koule. Po tom koncertě se na ně tehdejší bubeník nasral, že se ožrali a posrali to. Odešel od nich, já se o tom dozvěděl a začal s nima hrát, protože mě tehdy zrovna vyhodili z jiné kapely. Mimochodem, od té doby jsem se na Cracka kvůli podobným akcím nasral ještě hodněkrát.

Od první desky Kde nic není, ani smrt nebere jste k Prolomit ledy urazili dlouhou cestu. Co vás posouvalo?
Crack: Od samého začátku scéna, hudba, kapely, politika i lidi kolem nás. Když jsme nahrávali Kde nic není, ani smrt nebere, tak jsme se lehce začali vymaňovat z lokálních vlivů a mainstreamových kapel. Viděli jsme, že existuje i něco jako nezávislá scéna a začali víc experimentovat s jinými žánry, což znamenalo úbytek lokálních fanoušků a nárůst koncertů po republice. Příklon k metalu je logické vyvrcholení, protože jsme metal poslouchali pořád.

Radek: Zaprvé je důležité slyšet hrát mnohem lepší kapely než je ta vaše! Zadruhé, nenechat si vmést do hlavy, že nejlepší kapely jsou přímo ve vašem městě! A zatřetí, důležité je slyšet hrát mnohem horší kapely než je ta vaše! Jinak jsme měli docela štěstí, že nás dávali hodně k zahraničním kapelám. Tady většinou končí sranda a člověk si začíná uvědomovat jiné možnosti.

Ilič: Vždycky jsem chtěl dělat tvrdší muziku, klasický metalista ale rozhodně nejsem. Z metalu poslouchám jen vybrané pasáže. Kdyby to šlo hned, natočili bychom to nejlepší a nejtvrdší album. Na to jsme ale neuměli hrát. Navíc z těch počátečních hudebních aparátů taky žádný superzvuk nedostaneš. Prostě se učíš za běhu, při hraní, při nahrávání a tím se ti rozšiřujou možnosti. Snad.

A kde se cítíte být teď?
Crack: Teď? No teď asi nejvíc v kroužku Venus Flag Records. Těžko zařaditelná kapela. Na hardcore málo političtí, na sludge málo podlazení, střední tempa, trochu etno, občas zpěv, občas řev a málo současný zvuk. Jestli to narvat pod nějakou nálepku, tak asi to „downtempo hardcore“ nebo s nadsázkou post-metal nebo stoner metal.

V jednom rozhovoru jste říkali, že texty jsou kolektivní práce.
Crack: Texty píšu nebo sbírám hlavně já, s tím, že Ilič s Radkem přijdou ve svých post-delirantních stavech s nějakým zajímavým bonmotem, který nám připadá dobrý do něčeho použít. Ať už jako název songu nebo součást textu. Vznikají ale pomalu. O inspiraci se mi stará kapela, hudba jako taková a prostředí s hudbou spojené. Texty jsou odmítavé, depresivní, protože kolem sebe příliš pozitivních věcí nemáš.

Radek: Drtivá většina základu našich textů je podivný výrok opilé či bláznivé osoby nebo život takové osoby. Ostatní dává dohromady Crack a potom kapela jako celek.

Social Party je spojována s nálepkou DIY – má práce na vlastní pěst i nějaké nevýhody?
Crack: A má nějaký výhody? Já to chápu jako z nouze ctnost. Můžeš si pod to nasadit jakýkoliv podtext, který v tom kdokoli hledá, ale v podstatě je to hlavně věc prachů. Prostě je nemáš, nebo máš, ale nechceš je někomu dát. Tohle všechno je princip DIY odnepaměti, ne? Přemek Podlaha radí, jak na zahrádce vyjebat s čímkoliv, co si můžeš udělat sám. V hudbě je to asi stejné. My to máme trochu jinak. Aparáty nejsou dělané na koleně, jak to má třeba Steve Albini nebo kluci z La Casa Fantom. My to máme jenom upgradeované, abychom se zvukem posunuli za minimum peněz (i když i to minimum je docela dost) o pár tříd výš. Je to taky o nezávislosti na zvukařích, manažerech, ale tak to má spousta kapel. Zatím se třeba nepouštíme do nahrávek, protože prostě ještě nemáme na to, abychom si na koleně udělali dobrou nahrávku. Ale co není, může být.

Radek: Lidi ty naše vyřezané, předělané a různě upravované serepetičky docela obdivují, mnohem častěji se jim ale diví. Jednou jsem slyšel, že hrajeme na šrot.

Ilič: No, musím říct, coby šéfkonstruktér, že co se týče zvuku a poruchovosti aparátů, udělali jsme kus práce. Taky už jsem ale párkrát litoval toho času, hodin a večerů trávených nad pájkou a knihama o elektronice. A taky jsem párkrát při zkoušce chytil amok nad nefungující věcí, mrštil jí o zeď a nutil borce přísahat, ať v životě nedělají elektroniku, že je to ta největší píčovina na světě.

Finanční a myšlenková nezávislost je důležitá, dovedete si představit, že by to bylo u vás jinak? Jako třeba hrát kvůli penězům?
Crack: Tohle je otázka týkající se spíš vztahu k energii, kterou do té kapely dáváš. Mít z hudby prachy, alespoň takové, abys nebyl věčně zadlužený. To by měl být ideální stav, ale nejsem si jistý, jestli to dneska vůbec jde. Dělat hudební nebo textové, popřípadě ideologické ústupky na úkor nějakých prodejů nebo alespoň pro to, aby se o tobě víc vědělo, mi nepřipadá jako dobrý nápad. To bych energii, kterou do kapely dávám, nemyslím jenom do hudby, pošlapal. Ale je to rozhodně výborné téma na diskuzi a sami v kapele se o tom v teoretické rovině docela často bavíme.

Radek: Rád hraju koncerty kdekoliv, ale pokud máte vydařený měsíc a hrajete každý víkend a někdy i uprostřed týdne, jste navíc kapelou ze Slezska, kterou si zvou spíš do Čech, je nezbytné dostat alespoň nějaké peníze, aby si člověk mohl říct, že z toho hraní není v mínusu. To by mi stačilo. Jsme kapela, která jela do Děčína za 500 Kč, do Varšavy za 200 Kč a tak podobně. Pořád jsme ale rádi, že hrajeme a můžeme cestovat.

V čem je hraní v obýváku lepší než hraní třeba na pražském Majálesu?
Crack: Nemyslím si, že je to otázka poměřování, co je lepší a co horší. Já razím teorii, že s muzikou, kterou děláme, je ztráta energie usilovat o hraní na masových akcích, kde osloví minimum lidí. Obývák má zase tu výhodu, že většinu lidí to zajímat bude. Je to taky otázka atmosféry. Když hraješ pro hrstku lidí, které to ale zajímá, hraje se ti líp, než když hraješ pro dav, který tě neustojí, protože jsi někde úplně jinde. To je spíš utrpení.

Radek: Každý má svá přesvědčení. Pro některé kapely může být hraní v obýváku pod úroveň, jiné zase může štvát hrát na komerčních akcích, třeba nějaký festival. Muzikant by si měl vyzkoušet všechna místa, a pokud chce svou muzikou lidem něco říct, neměl by se bát hrát klidně i v kuchyni!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Martin Kalenský (Světadílna): Tak trochu divnej country club

Libor Staněk 01.07.2020

Nezávislý prostor Světadílna se za dobu své krátké existence stal stěžejním místem pro pořádání hudebních akcí na jihu Čech. Skejty a country?

Vstupní prohlídka: Melis

redakce 30.06.2020

Písničkářka a producentka Melis je dlouhodobě usazená v Berlíně. Před vystoupením v Mariánských Lázních ji necháváme projít vstupní prohlídkou.

Marianna Cimburová (Festival Deziluze): Máme rádi kontrasty

Jarmo Diehl 23.06.2020

Začátek léta se už slibně rozjíždí, tedy co se týče menších festivalů, čehož důkazem je i multižánrová Deziluze, letos se odehrávající v pivovaru Herold.

Vstupní prohlídka: LemonHeart Club

redakce 16.06.2020

LemonHeart Club tolik nevěří na melodie, spíš na noise, sludge, drone, jak dokazuje i aktuální nahrávka Nevědomí. I do něj se vydali členové skupiny během Vstupní.

Douška vydavatelská: Deadred Records

redakce 14.06.2020

Label Deadred se věnuje především vydávání „slovenského over-electronického terénu“. Co chystají, co mají venku?

Markéta Rodryčová (Oakfest): Už nechceme jen pařit

Jarmo Diehl 10.06.2020

Jeden z mála a prvních letošních takřka letních festivalů se uskuteční v Dubu nad Moravou. Co a jak bude? Muzika i battly.

Vstupní prohlídka: sinks

redakce 09.06.2020

Poslední EP July vychází kapele již 19. června, tedy dva dny po brněnském koncertě, na kterém budou předskakovat Chief Bromden.

Chief Bromden: Naše ambice nejsou světové

waghiss666 03.06.2020

Před plánovaným křtem alba Slunovrat jsme vyzpovídali kapelu Chief Bromden. Povídání o jižní Moravě, ambicích i folklórních odkazech.

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Hodnota projektu je len v jeho realizácii

Jarmo Diehl 02.06.2020

Pokud jste návštěvník klubových kin, galerií, koncertů s hlubším zájmem o kinematografii, měli byste znát Edisona. Rozhovor s jeho ředitelem o tom, co čeká film.

Vstupní prohlídka: Favorite Obsession

redakce 01.06.2020

Vintageový zvuk dekád minulého století i reverbový fetiš a taky osobitý vokál, to jsou poznávací znaky skupiny. Favorite Obsession. Dále?