Jakub Béreš | Články / Reporty | 05.02.2017
Přelom ledna a února patří v Praze festivalu Spectaculare. Tedy akci, která se každý rok rozrůstá do nových klubů, sálů, ale i divadel a kin. Hlavní základnou nadále zůstává Palác Akropolis, známý pro své striktní dodržování nočního klidu. Koncerty končící s úderem desáté jsou v hlavním města raritou, obzvláště pak ty elektronické. Jenže Spectaculare si jde vlastní cestou a v době, kdy všechny podobné akce cílí na bouřlivé páteční večírky do ranního rozbřesku, Spectaculare nabízí kontakt z elektronickou hudbou i těm, kteří musí ráno vstávat. Svojí přístupností, střízlivostí a dostupností tak přibližuje pro mnohé odtažitý svět. Například i tím, že představil svého headlinera Christiana Löfflera v půlce týdne a podle pravidel Akropole.
Večer patřil německému labelu Ki, který se od roku 2009 zaměřuje na klubovou ambientní hudbu s přesahy k jazzu i neo-soulu. Z večera, kde se měli představit tři hudebníci, nakonec byli jen dva, protože ruský producent Monokle se kvůli problémům s vízem nemohl dostavit. Zbývající producenti alespoň dostali větší časový prostor, který naplno využili. Sierenův přívětivý future ambient skvěle zahřál první příchozí, kteří během setu postupně zaplnili celý sál. Náladotvorná fúze pozvolných abstraktních melodií spolu s nenápadně se zakusujícími beaty vytvořila hodinový svět pro ty, kteří se odvážili poddat a na chvíli zapomenout na okolní dění. Velkou zásluhu na celkové atmosféře měly i barevné acidové vizuály od VJe Borise Vitazka, které nás provedly geometrickou pouští plnou zapomenutých ruin starodávných chrámů. Díky rychlým střihům a detailním záběrům jako by celý vizuál měl neustálou tendenci expandovat a opouštět svůj prostor na plátně a přetéct do do hlediště. Až jednou budou běžné VR koncerty, chci tohle...
Sierenův set se v závěru rozjel a překvapivě roztančil sál, který doposud staticky sledoval souhru vizuálů s hudbou. Löffler se rozhodl nenavázat na taneční vibe a celou mašinu znovu restartoval. Bohužel zvolil až příliš dlouhý a nevýrazný minimalistický úvod a stejně jako u jeho aktuální desky Mare příliš plýtval časem a dobré nápady zbytečně protahoval do prázdna. Kontrast tvořila další část setu, kdy představil své nejsilnější skladby z Mare obohacené o produkci a vokál své kolegyně Mohny, jejíž romantický zpěv dostal posluchače a hudebníky na stejnou vlnu. Skladby Wilderness nebo Haul s šeptajícím zpěvem přehlušily upovídané publikum.
Löffer vždycky věděl, kdy má ustoupit do pozadí a nechat vyniknout Mohnu. Podobně zdvořilý byl i vizuální doprovod, který si nekradl přílišnou pozornost jako tomu bylo u předešlého vystoupení a který fungoval i díky kombinování chladné modré barvy s melancholií písní. Vrcholem byla skladba Mare, v níž se po emocionálním úvodu začal postupně vytratil zpěv Mohny, aby dal nazpátek vyniknout produkčním schopnostem Christiana Löffera. A ten otočil malancholickou baladu k desetiminutovému tanečnímu a uvolněnému finále. Jen škoda, že na tuhle proměnu setu nebyl lépe připravený i zvukař.
Festival Spectaculare: Ki Records Showcase
Christan Löffler (de) + Mohna (de), Sieren (de)
1.2. 2017 Palác Akropolis, Praha
foto © Sebastian Vošvrda
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.