Články / Reporty

Ženy, které zírají do propasti (Macocha)

Ženy, které zírají do propasti (Macocha)

redakce | Články / Reporty | 31.08.2017

„Vždyť se smávám tak málo a nejčastěji když jsem doma sama a nikdo mě při tom nevidí. Nainstaloval jsi mi tu snad nějakou kameru, když jsi mi tu zaváděl internet a maloval obývák?“ ptá se vypravěčka v románu Petry Hůlové Macocha svého protějšku a sama sebe. Krátké mnohovrstevnaté vyprávění, které stihnete přečíst třeba během několikahodinové cesty vlakem, vám na chvíli zprostředkuje zoufalství a naděje ženy/matky/spisovatelky, která střídavě vítězí a prohrává se společenskými požadavky a vlastními démony.

V červnu roku 2017 se knižní předlohy Petry Hůlové ujalo brněnské HaDivadlo v koprodukci pražského Studia Hrdinů a v režii Kamily Polívkové. Ta společně s dramaturgem Matějem Nytrou převedla původní text do podoby niterné inscenace, v níž si nepřehledný monolog myšlenkových asociací rozdělilo pět hereček a jedna kamera zavěšená ze stropu.

Kamila Valůšková, Lucie Andělová, Táňa Malíková, Simona Peková a Marie Ludvíková postupně přechází od úvodní asketické recitace do svých rolí: jednotlivých částí osobnosti spisovatelky červené knihovny. V různých fázích života, které se v podání různě starých hereček navzájem prolínají, vypráví životní příběh ženy, která se hroutí pod hromadou vlastních ambicí a zároveň normativních předpisů na podoby úspěchu, funkčních partnerských vztahů, výchovu dětí nebo duševního stavu. Tam, kde knižní předloha občas selhává v autenticitě pod nánosem patosu, vítězí značně zredukovaná dramatizace. Zdánlivě banální zkušenost se daří předat jako hlubší divácký zážitek, který se vryje pod kůži.

Nápaditá scénografie Antonína Šilara, která pěti hrdinkám poskytuje minimalistický prostor překližkové terasy, je postavená na efektním nápadu nechat samotné herečky ovládat světla a posuvnou kameru, která podle potřeby promítá na stěnu za nimi detailní záběry na plačící tvář nebo celek jeviště. Vizuální zážitek z intimních hereckých výkonů tak umocňuje možnost vidět v jednom momentu několik verzí probíhajícího obrazu a zapojit díky živé projekci prvky, které připomínají koláž avantgardního hudebního klipu.

Představení od původního rozvláčnějšího tempa, které způsobuje množství delších monologů, graduje do několika vypjatých finálních scén. Jednou z nich je až nepříjemná bezeslovná herecká etuda Kamily Valůškové, ve které se hlavní hrdinka snaží ve stavu totálního deliria zapálit cigaretu a která i přes několik uchechtnutí z publika zanechává po konci inscenace pachuť absolutního zoufalství. Ironicky teatrální finále pak už jen za zvuku hudby kapely Queen a lesku zlatých konfet něžně připomene nezvratný pád do propasti ženského údělu v době pozdního kapitalismu.

Info

www.hadivadlo.cz/hra/macocha

foto © Marta Sobotková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.