Články / Reporty

Ženy, které zírají do propasti (Macocha)

Ženy, které zírají do propasti (Macocha)

redakce | Články / Reporty | 31.08.2017

„Vždyť se smávám tak málo a nejčastěji když jsem doma sama a nikdo mě při tom nevidí. Nainstaloval jsi mi tu snad nějakou kameru, když jsi mi tu zaváděl internet a maloval obývák?“ ptá se vypravěčka v románu Petry Hůlové Macocha svého protějšku a sama sebe. Krátké mnohovrstevnaté vyprávění, které stihnete přečíst třeba během několikahodinové cesty vlakem, vám na chvíli zprostředkuje zoufalství a naděje ženy/matky/spisovatelky, která střídavě vítězí a prohrává se společenskými požadavky a vlastními démony.

V červnu roku 2017 se knižní předlohy Petry Hůlové ujalo brněnské HaDivadlo v koprodukci pražského Studia Hrdinů a v režii Kamily Polívkové. Ta společně s dramaturgem Matějem Nytrou převedla původní text do podoby niterné inscenace, v níž si nepřehledný monolog myšlenkových asociací rozdělilo pět hereček a jedna kamera zavěšená ze stropu.

Kamila Valůšková, Lucie Andělová, Táňa Malíková, Simona Peková a Marie Ludvíková postupně přechází od úvodní asketické recitace do svých rolí: jednotlivých částí osobnosti spisovatelky červené knihovny. V různých fázích života, které se v podání různě starých hereček navzájem prolínají, vypráví životní příběh ženy, která se hroutí pod hromadou vlastních ambicí a zároveň normativních předpisů na podoby úspěchu, funkčních partnerských vztahů, výchovu dětí nebo duševního stavu. Tam, kde knižní předloha občas selhává v autenticitě pod nánosem patosu, vítězí značně zredukovaná dramatizace. Zdánlivě banální zkušenost se daří předat jako hlubší divácký zážitek, který se vryje pod kůži.

Nápaditá scénografie Antonína Šilara, která pěti hrdinkám poskytuje minimalistický prostor překližkové terasy, je postavená na efektním nápadu nechat samotné herečky ovládat světla a posuvnou kameru, která podle potřeby promítá na stěnu za nimi detailní záběry na plačící tvář nebo celek jeviště. Vizuální zážitek z intimních hereckých výkonů tak umocňuje možnost vidět v jednom momentu několik verzí probíhajícího obrazu a zapojit díky živé projekci prvky, které připomínají koláž avantgardního hudebního klipu.

Představení od původního rozvláčnějšího tempa, které způsobuje množství delších monologů, graduje do několika vypjatých finálních scén. Jednou z nich je až nepříjemná bezeslovná herecká etuda Kamily Valůškové, ve které se hlavní hrdinka snaží ve stavu totálního deliria zapálit cigaretu a která i přes několik uchechtnutí z publika zanechává po konci inscenace pachuť absolutního zoufalství. Ironicky teatrální finále pak už jen za zvuku hudby kapely Queen a lesku zlatých konfet něžně připomene nezvratný pád do propasti ženského údělu v době pozdního kapitalismu.

Info

www.hadivadlo.cz/hra/macocha

foto © Marta Sobotková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.