redakce | Články / Reporty | 31.08.2017
„Vždyť se smávám tak málo a nejčastěji když jsem doma sama a nikdo mě při tom nevidí. Nainstaloval jsi mi tu snad nějakou kameru, když jsi mi tu zaváděl internet a maloval obývák?“ ptá se vypravěčka v románu Petry Hůlové Macocha svého protějšku a sama sebe. Krátké mnohovrstevnaté vyprávění, které stihnete přečíst třeba během několikahodinové cesty vlakem, vám na chvíli zprostředkuje zoufalství a naděje ženy/matky/spisovatelky, která střídavě vítězí a prohrává se společenskými požadavky a vlastními démony.
V červnu roku 2017 se knižní předlohy Petry Hůlové ujalo brněnské HaDivadlo v koprodukci pražského Studia Hrdinů a v režii Kamily Polívkové. Ta společně s dramaturgem Matějem Nytrou převedla původní text do podoby niterné inscenace, v níž si nepřehledný monolog myšlenkových asociací rozdělilo pět hereček a jedna kamera zavěšená ze stropu.
Kamila Valůšková, Lucie Andělová, Táňa Malíková, Simona Peková a Marie Ludvíková postupně přechází od úvodní asketické recitace do svých rolí: jednotlivých částí osobnosti spisovatelky červené knihovny. V různých fázích života, které se v podání různě starých hereček navzájem prolínají, vypráví životní příběh ženy, která se hroutí pod hromadou vlastních ambicí a zároveň normativních předpisů na podoby úspěchu, funkčních partnerských vztahů, výchovu dětí nebo duševního stavu. Tam, kde knižní předloha občas selhává v autenticitě pod nánosem patosu, vítězí značně zredukovaná dramatizace. Zdánlivě banální zkušenost se daří předat jako hlubší divácký zážitek, který se vryje pod kůži.
Nápaditá scénografie Antonína Šilara, která pěti hrdinkám poskytuje minimalistický prostor překližkové terasy, je postavená na efektním nápadu nechat samotné herečky ovládat světla a posuvnou kameru, která podle potřeby promítá na stěnu za nimi detailní záběry na plačící tvář nebo celek jeviště. Vizuální zážitek z intimních hereckých výkonů tak umocňuje možnost vidět v jednom momentu několik verzí probíhajícího obrazu a zapojit díky živé projekci prvky, které připomínají koláž avantgardního hudebního klipu.
Představení od původního rozvláčnějšího tempa, které způsobuje množství delších monologů, graduje do několika vypjatých finálních scén. Jednou z nich je až nepříjemná bezeslovná herecká etuda Kamily Valůškové, ve které se hlavní hrdinka snaží ve stavu totálního deliria zapálit cigaretu a která i přes několik uchechtnutí z publika zanechává po konci inscenace pachuť absolutního zoufalství. Ironicky teatrální finále pak už jen za zvuku hudby kapely Queen a lesku zlatých konfet něžně připomene nezvratný pád do propasti ženského údělu v době pozdního kapitalismu.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.