redakce | Články / Reporty | 18.10.2013
Bylo půl osmé středoevropského času, vzduch měl 68% vlhkosti a já už se nemohl dočkat. Lillion Brosis už sice párkrát v Brně hráli, přesto stále platí za více méně neznámou kapelu. Mají jednu desku, která zní jako mix post-hardcoru a dance-punku s indie přesahy, nicméně zhruba polovina z desetimístného setu, které v Boru hráli, byla složena z písní, které na albu nejsou, zřejmě materiál na příští desku. Hlavním rysem nových písní je jazyk, čeština vytlačila rozpačitou angličtinu a jemně abstraktními texty dala nahlédnout hlouběji do nitra kapely. Hudebně se nová tvorba odpoutala od dance rytmů a indie přesahů, je slyšet jasná snaha přitvrdit a ucelit zvuk. Jejich zhruba pětatřicetiminutové vystoupení plné energie dokázalo strhnout a vyburcovat a úlohy rozproudění chladných hlav a rozhýbání ztuhlých údů se ujali zdatně a připravili půdu pro domácí, polsky zpívající trio.
Enten og eller. To, co mě na jejich vystoupení nejvíc strhlo, byl šíleně masivní zvuk založený na podladěných kytarách, kdy polovinu kompozičně vyrovnaného setu hrála basa melodicky výš posazenou linku a kytara plnila dunivou roli basy, ale neměli problém si to obratně prohodit do „standardního“ rozhraní. A to všechno dokázal využít a zvýraznit, bylo-li potřeba, razantní bubeník s tak podladěným virblem, jak jsem to ještě neslyšel. Když k tomu připojím kapelu přesunutou doprostřed místnosti a domáckou atmosféru nebo rozpačité úsměvy při hudebních karambolech, neobyčejný zážitek.
Po roce opět v Boru. Ravelin 7. Tuhle kapelu není třeba představovat, kdo ji po šestnácti letech ještě nezná, měl by rychle nasednout směr Země. R7 přivezli set složený z desky 7 kroků po zamrzlé řece, ale nejen to, zahráli i skladby jako Číslo, Dar, legendární Cyberlove nebo jednu novinku. Vystoupení bylo strhující od první skladby, publiku se okamžitě začala vařit krev. R7 patří k těm kapelám, jejichž texty mají co říct, a co víc, jsou zapamatovatelné, takže bylo úžasné sledovat hlouček lidí, jak je zpívají s kapelou. Všichni se pohupovali a nechali se unášet na promyšlených, vypilovaných a gradujících melodiích, místy podpořených hned třemi kytarami nebo doplněných o klávesové party připomínající staré dobré analogové časy. S mimořádně obratným bubeníkem jsme přecházeli z jednoho tempa do druhého a po mathrockových gradovačkách přicházely výbuchy hudebních emocí, kdy kytary měnily čistý zvuk za špinavě zkreslený, zpěvák vlítl to davu a s hlavou téměř na podlaze řevem dokresloval rozjetou zvukovou stěnu valící se na ohromené. Už během první poloviny někteří vyvolávali Cyberlove, a ta přišla až jako samozřejmý přídavek, protože sledovat léta sehranosti spojené s upřímností a skromností téhle bandy nemá srovnání. Ravelin 7 nám opět vlili sílu do žil a my si uvědomili, že už se nebojíme, že to spolu zvládneme, zvládneme snáz.
Ravelin 7 + Enten og eller + Lillion Brosis
11. 10. 2013, Boro, Brno
text © Pavel skipi Novotný
foto © Rionka
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.
Ondřej Pěkný 18.11.2023
A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?
Filip Peloušek 15.11.2023
Když se o pár měsíců později blížím šlehaný štiplavým podzimním větrem přes Hlávkův most k Fuchsu, mám tušení, že tentokrát dostanu trochu jiný druh zážitku.