Články / Reporty

Žereš kosatky, zmede? (Brutal Assault 2018)

Žereš kosatky, zmede? (Brutal Assault 2018)

waghiss666 | Články / Reporty | 09.08.2018

Proč vůbec jezdit na hudební fesťák, jak moc je sprostý překřtít několikadenní open air na dovču? I tady teče pivo proudem, čím víc peče, tím silnějším, pořád se ale nenecháváme rozptylovat atrakcema, reklamama a povšechně nadbytečnýma pičovinama. V Josefově se relaxuje těžko, čtyřdenní očista metalem nedává výdechu, slunce škvaří a vyčerpané davy se vrství po celodenním lomozu. Dneska nám stačí hlavní stage, rozehřívačka.

„Není sice politicky korektní říkat to na takovýmhle festivalu, ale já věřím, že můj život je v dobrých rukou.“

Narvat do metlošů harekrišna popěvek a na stará kolena nestydatě vysypat z nohavice svižný hardcore klasického střihu, hlavou dolů, s inspirativním úsměvem na rtech, jako by to bylo včera, kdy kapely na Sedmičce znamenaly vyprodaný sváteční rituály. To Comeback Kid se o přízeň bát nemusí, za tu spoustu let vyleštili melodický hardcore z kanadské hokejové šatny k dokonalosti, tím spíš, že nová deska Outsider zase o něco víc zavání punk rockem a na velký pódia jsou zvyklí. Hymny místo hitů. O blbostech jako Steve’n’Seagulls nebo Brujeria škoda psát, divadlo a hra na drsný Mexikány z kartelu nebo debilní recese, co není k smíchu. Chicken chasin’ music? Jdu radši očíhnout, co nám připravilo pouliční veganstvo, byť s vidláky soucítím (jsem jeden z nich).

„Mělo by to hrát pomalu a mělo by to šťavit,“ říkal o Kurokuma a vydržel to přesně o jednu skladbu dýl než já tu první. Vlastně už mě tohle motání v kruhu unavuje, sem tam se holt překvapení nedostaví. Na klišé z principu není nic špatného, vždyť The Black Dahlia Murder je ždímou všechny dosucha a maká to neskutečně! Roztočený řepy, splašený včelíny, šicí stroje, řezničina, zběsilý metal se vším všudy. Trevor Strnad možná není nejlepší frontman pro tuhle saň, to se ale snadno odpouští, jakmile spustí první slabiky, čehož si později všimnou i Cannibal Corpse, když před klasickým závěrem setu (Hammer Smashed Face, jak jinak), Trevora pozvou na hostovačku v Stripped, Raped and Strangled. Milí kluci, ale vládnou riffy, na tempo nehledě.

fotogalerie z festivalu tady

Vseru se do první řady pod plachtu Jägera a vyčkávám. Čím vyšší očekávání, tím slabší může být dojem, a funguje to i naopak. Page Hamilton je možná kokot, ale na růžovou kytaru neumí naložit jen tak někdo. Helmet jsou šlapající mašina. Rezignace na pičoviny, jako je třeba poslední deska, má nekompromisní výsledek, hymna za hymnou, klasika střídá klasiku, tlak akorát a oddechu zrovna tak. Viděl jsem svýho tátu mlátit hlavou jak za mlada, když na ní ještě něco rostlo. „Odpustím si MAKE SOME FUCKING NOISE. Nejsem Ozzy.“ Kokot umí.

Výhoda Brutalu je rezignace na přídavky, nevýhoda, že v pozdních hodinách se sety prodlužujou kolikrát za únosnou hranici a dav za rukojmí výkupné nebere. Nedaleká setkání s gentlemany na dva způsoby. Vysvětlete mi někdo, jak Gojira takhle vyrostla? Kdo se z těch Francouzů posral jako první? Na slot headlinera charisma Joea Duplantiera nestačí, v čem to je? Takhle nějak to zní, když chytrý lidi umí hrát sprostou muziku. Jen škoda, že za všemi světly, za vší tou pompou a pyro absolutním zvukem nasekaných riffů a parytmů bicích se udusí poselství, co Gojira nesla a nese. A nejsem tak naivní, abych uvěřil, že někdo po jejich setu, kdy na rukou davu plavaly kosatky, přestane žrát maso nebo začne recyklovat odpad.

Závěr prvního dne patří tradičně black metalu, málem mě ale vyženou Paradise Lost – chcíplý start, spící zvukař nebo vypnutá technika? Kam se poděl ten vysoký standard minulých ročníků? Když to jde Francouzům, proč trpí Angláni? „This is another song about dying. Sing along, come on. You might die tommorrow.“ Šibeniční humory, romantika s anglickým chladem a neskutečný letitý hudební vývoj na trase death-doom-goth-synth-pop-rock-doom-death a zase zpátky cestou přitvrzování. Nick Holmes má ve smutném hlase dost charismatu nato, aby mi nedovolil odejít, ale celá kapela šlape. Proč už tyhle muziky neposlouchám?

Tormentor stranou, únava neúprosná a zítra je velký den. Čeká nás výheň, Laibach a Jacob Bannon. See You in Hell.

Info

Brutal Assault 23
8. - 11. 8. 2018
Pevnost Josefov, Jaroměř

foto © kubuthor

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...