Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 12.08.2020
Rozpálené srdce Slovácka svlažil noční déšť, ale i studená sprcha rozhořčených hlasů z online světa. Hashtag roušky a zodpovědnost.
Tahle online bitva o lidské zdraví byla před mým offline festivalovým modem skrytá, až do včerejší tiskové konference. „My tady přece nebudeme nikomu nasazovat roušky násilím. Když překročí počet diváků v sále stovku, vyskočí na plátno slide s jasným pokynem, roušky nasadit. To je dostatečné opatření, které je založené hlavně na sdílené toleranci a ohleduplnosti,“ řekla ředitelka festivalu Radana Korená. Její proslov je spontánní reakcí na jeden celkem zbytečně agresivní článek a různé diskuze poletující po sociálních sítích. A tak mě ještě dlouho po zhlédnutí posledního filmu zaměstnává googlování hejtů.
Dobrou noc a nasaďte si, vy víte co
Celkem příznačně jdu večer na film Dobrou noc a hodně štěstí. Ideální společník pro rozmýšlení o nesmyslném honu na viníky. Sice u něj několikrát zamhouřím oči, ale z toho viním pošetilou kombinaci slivovice a vína. Režijní počin George Clooneyho, je rekonstrukcí sporu komentátora zpravodajství stanice CBS Edwarda Murrowa se senátorem Josephem McCarthym. Ten stál v 50. letech v čele výboru, jenž vyšetřoval občany podezřelé ze spolupráce s komunisty. Zajímavá paralela k současné situaci, ve které hledáme problémy, tam kde nejsou, a v uměle vykonstruovaných procesech potápíme ty, kteří se i ve světle současných událostí rozhodli svoje aktivit nezatratit a nabídnout divákům alespoň malou doušku festivalové vláhy v už tak dost společensky vyprahlém létě. A tak místo toho, aby nás kultura spojovala, začíná nás rozdělovat.
Celé tohle palčivé téma má ale kořeny zapuštěné daleko hlouběji. Vládní nařízení udělala z kultury zbytečnou a naprosto postradatelnou věc. Něco, co můžeme a musíme obětovat v bitvě za naše zdraví. A pojďme to udělat raději preventivně. Vyjít ven, jít do práce a nakoupit, v pořádku. Vyjít ven a dívat se na film v kině, neuvěřitelná nezodpovědnost. Lehce rozvolněná smyčka se začíná s každým hlubším nádechem zase utahovat. Nenávidíme ve jménu bezpečnosti. Upozaďujeme kulturu, pro dobro nás všech. Naštěstí poskytuje letošní filmový výběr z hroznů Uherského Hradiště nespočet morálních metafor terapeutického charakteru.
Všechny barvy Pleasantville
Večeře každý den přesně v šest, knihy plné prázdných stránek a oddělené postele. Sex ani násilí totiž v tomhle světě neexistují a všichni s úsměvem plní svoji denní rutinu. Vítejte v Pleasantville, městečku zázraků a filmu, ve kterém mladý Tobey Maguire poctivě trénuje na svoje pozdější líbačky mezi kapkami deště a pavučinami. Pleasantville je americký sitcom z padesátých let a zároveň nejoblíbenější seriál teenagera Davida, který ho pokládá za svůj ideál dokonalosti. Při hádce se svoji sestrou Jennifer se jeho ideál zhmotní v realitu a díky prapodivnému televiznímu ovladači se oba sourozenci ocitají přímo uprostřed černobílého světa v roli hlavních postav Mary Sue a Buda. David hraje podle pravidel, ale Jennifer se rozhodne svým chování porušit všechny konvence konzervativního místa. Na svoji stranu postupně stáhne i většinu obyvatel a přesně nalajnovaná realita se pomalu mění v chaos. Každé postavě, jež překročí svůj vlastní stín, se místo uměle vystavěného černobílého světa začíná objevovat ten reálný, plný barev, ale i každodenních starostí. Nakonec hýří Pleasantville všemi odstíny lidskosti. Tenhle scénář se bohužel v současnosti odehrává spíš pozpátku, z reálného světa se barvy pomalu vytrácí. Sedíme v jeskyni, sledujeme stíny, pleteme si oheň se sluncem a věříme v iluzi bezpečí.
Stejně jako Wajdův Člověk z mramoru jsme se ocitli uprostřed situace, kterou nemůžeme úplně ovlivnit. Lze se s ní buď pasivně smířit, anebo s ní aktivně naložit. Letní filmová škola se rozhodla do toho risku jít. A i když všechno není jen zalité sluncem a bodrým slováckým spiritem, zbytečná kritika a ukazování prstem bere energii a nadšení nejen organizátorům, ale i divákům. Ti ji pak musí dočerpávat zpět z místních sklípků a divokých půlnočních projekcí. A to je dlouhodobě neudržitelná disciplína.
Letní filmová škola
7.–12. 8. 2020, Uherské Hradiště
foto © Romana Kovacsova
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.