Články / Reporty

Značka, které lze věřit (La Coka Nostra)

Značka, které lze věřit (La Coka Nostra)

Jakub Šíma | Články / Reporty | 22.06.2018

La Coka Nostra jsou pojem, který mezi rapovými fanoušky silně rezonuje už zhruba čtrnáct let. Tak dlouho La Coka Nostra, společně s Army of the Pharaohs, reprezentují éru superskupin, jejichž členům začaly být domovské kolektivy malé. A přestože kouzlo rapových superskupin už vyprchalo, při vyslovení jmen Ill Bill, Slaine a Danny Boy se fanoušci pořád staví do pozoru, a to nejen kvůli jejich dlouhé hudební historii, ale také zásobě hitů, které mají za sebou. A to buď sami nebo se starými partami zvučných jmen jako House of Pain nebo Non Phixion.

Zlatou éru dobře pamatuje i DJ Eclipse, který se před půlnocí objevil za gramofony. Do sálu zářil jeho hluboký pohled a klidný výraz, reprobedny rozezněl chirurgicky přesnými pohyby prstů po mixáku i vinylových kotoučích. Krátký úvod, nažhavení publika a na stage se vyvalila trojice bělošských rapových veteránů. V případě Ill Billa šlo o nástup se vším všudy. Ill Bill byl vždy robustní nejen jako MC, ale od poslední koncertní návštěvy ještě několik (desítek?) centimetrů kolem pasu přidal. Po stagi se tak koulel v péřové vestě o velikosti 5XL, která mu dle dostupných koncertních záznamů už musela vrůst pod kůži. K tomu je třeba připočíst plnovous a záhrobní výraz ve tváři, který se změnil jen při několika nesmělých úsměvech. Během koncertu střídal lepší momenty s těmi slabšími. Zvučným hlasem dokázal odrapovat náročné party a v rychlých pasážích zdařile intonovat, jindy však měl potíže s dechem a konce rýmů často polykal nebo se až příliš spoléhal na zdvojení od kolegů, kteří ani jednou nezklamali.

To Danny Boy oplýval energií a od začátku bylo vidět, že je primárně showman. Rapově byl však nejslabší, čemuž odpovídá i množství partů, které se v jeho případě smrsklo na minimum. Oproti tomu Slaine prokázal výbornou formu. Sice už po třech písních po něm v sauně jménem Rock Café stékal pot v širokých proudech, ale byl nejen neúnavný v pohybu, ale také precizní v dikci a flow. Vzájemná souhra byla na úrovni, všichni tři rappeři se zdatně doplňovali a show šlapala bez výraznějšího zaškobrtnutí. Zároveň ale chyběl moment překvapení, což se projevilo i v tom, že publikum nechali skandovat za celý večer jen tři hlášky: Hell yeah. Shit yeah. Fuck yeah. Trochu originality by neuškodilo.

Na druhou stranu sonický val z reprobeden byl mohutný, navíc postrádal byť sebemenší náznak playbacku, který dominuje koncertům mladší generace. Poměr sil mezi intenzivním koncertním zážitkem a jízdou na setrvačník zašlé slávy zůstal vyrovnán.

Info

La Coka Nostra (us)
20. 6. 2018 Rock Café, Praha

foto © Evgeniy Rudnitckiy

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...