Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 16.10.2021
Chudáci melodie! Tohle si nezasloužily… Ale jazz vždycky to naučené, zažité a zdánlivě nedotknutelné ohýbal a lámal. Pokud se v prvních dvou festivalových dnech jazzová tradice různě překrucovala a míchala s dalšími vlivy, další dva večery v tradičním Bio Central byly v oparu omamující destrukce.
Ani nejnáročnější kus programu (nechci předjímat, ještě za sebou nemáme sobotu, ale tohle těžko něco překoná) přivezlo trio Abacaxi, které v české premiéře představilo „koncert pro strunné nástroje, bicí a hromadu pedálů“. Obsazení kytara-basa-bicí zaútočilo na divácké smysly razantní zvukovou koláží, která záměrně rezignovala na veškerá pravidla a jistoty. A hlavní roli v tom hrály dlouhé lajny efektových pedálů, kolem kterých kytarista s basákem pobíhali a v bleskovém tempu měnili zvuky svých nástrojů. Slovy jen těžko popsatelné, tohle se musí zažít. Ne všichni to zvládli, těch odchodů z plného sálu nebylo málo.
Lehké to nebylo ani s očekávanou sestavou Oli Steidle and the Killing Popes, byť tady jsme se jakžtakž pohybovali na známém území. Složitost, řízený chaos, čas od času se vynořivší melodie, která ukolébala jen proto, aby ji jako kus papíru zmačkala hluková stěna složená z několika rytmicky mimoběžných témat. Změn a proměn ale bylo až moc a výsledná matérie byla tak hutná, že bránila hlubšímu emočnímu prožitku.
Úvod pátečního večera patřil pokračování rezidenčního projektu A Shape of Jazz to Come, který festival zahájil vloni. Letos se v něm potkala pětice mladých muzikantů, kteří spolu běžně nehrají. Společný tvar plaval jaksi ve vzduchoprázdnu, jako by se nedařilo najít společnou notu, nebo aspoň nebyla příliš znát v prvních dvou třetinách jejich vystoupení. Ty se nesly v uvolněné, avantgardní podobě, v duchu náročné hudby. A ve chvíli, kdy se band obrátil k tradici a v závěru došlo na „tradiční“ jazz a „tradiční“ písňovou formu, všichni rozkvetli. Jestli by nebylo bývalo funkčnější držet se tradice celou dobu…
Pimpono Ensemble hladce propojil zvuk jazzového orchestru s hudbou, kterou tahle tělesa běžně nehrají. Takže se tu volně rozbíhaly rytmy a melodie, stavěly masivní zvukové stěny i kreslily ambientní až postrockové nálady. Nezvyklé, nové, nicméně jako celek ne vždy úplně soudržné a za všech okolností strhující.
Jazz Goes to Town
12.-16. 10. 2021 Hradec Králové
foto © Lukáš Veselý
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.