Články / Recenze

Zorya aka I believe in a deeply ordered chaos

Zorya aka I believe in a deeply ordered chaos

loomerar | Články / Recenze | 22.11.2012

„Když to máte celé vymyšlené, už se na tu práci potom těšíte. Už se můžete soustředit na detaily. Ono totiž pustit se do velké hudební formy, jako je opera nebo symfonie, to je jako když stavíte katedrálu.“ (skladatelka Sylvie Bodorová pro Pátek LN)

Problém s katedrálou je, že je pro dnešek jaksi předimenzovaná. A fenomén „práce jak na kostele“ se v hudbě nenosí už od 70’s art rocku. S jednou výjimkou, a tou byl boom vědeckosti IDM a žeň toho míň poslechového nu-jazzu na počátku tisíciletí.

Od komfortních nu-jazz či IDM funkzig prostor se zplnomocněním lo-fi, resp. zabstrahováním beatu, přesunul ideál od precizních „katedrál“ (Petr Parléř) k „zámku aspoň napůl v ruinách“ (André Breton). Jak do toho zapadá Floex, který celá nultá léta strávil v tvůrčím procesu, s výstupy pouze soundtrackovými?

Svět Machinaria, jedné z her, kterou Floex (pod občanským jménem) hudebně vybarvil, je z půlky vybásněná ruina, z té druhé, hravější, je jako temnější vize Břetislava Pojara. To vše s puncem vypiplané enfant terrible. „Poštmistr Cheval snášel 30 let kameny, aby postavil palác svých snů bez jakékoli užitečné funkce, zcela mimo dobovou kulturu, kam ho dohnala výbušná pýcha.“

Floexovi se vyčítá určitá poplatnost době. S vědomím trendových rámců se nabízí, že klavírní riffy a klarinetové vyhrávky jsou jen relikt downtempa. Chybí mu zmiňovaná patina, a sice poutavost recyklovaných origami zástupců labelu Fonal (např. spřízněnému Dikolsonovi se to technologicky daří o poznání líp). Zbroušené hrany v zájmu přístupnější hravosti a výpravnějších gradací jsou ale Floexovým trademarkem, pokud považujeme za bernou minci Pocustone. Ony rozvolněnější, nepřístupnější polohy prozkoumal právě v soundtrackové tvorbě pro PC hry studia Amanita Design. Pod hlavičkou Floex obrací pozornost zpět k vyprávění příběhů v designových sedacích soupravách. Kořeny jsou jednoznačně přiznané. Šerosvitná Blow Up upomene na Jaga Jazzist, když ještě netančili na Zappově hrobě: táhlé, charakteristicky artikulované dechy jako Michal Šeps na dojezdu. Floex se skutečně nestydí za svou vyhranost, náročnost melodií je přesně to, co jej odlišuje od pachuti laciné elevator music a zároveň přibližuje k pestrosti a sebevědomí Ninja Tune či nedejbože Warpu. Ale Pojar, Trnka, Zeman a PPU velí pojmout chytlavé arpeggio akusticko-kutilsky (Casanova, píseň nasazená do Velké sedmy – další retro stigma?). První liga současných beatů by zvolila tlak na analogové kraut plochy, Floex neztrácí dech(y).

„I believe in a deeply ordered chaos.“ A ten je v místním kontextu uspořádaný jinak, podobně jako se liší Trentemøllerův srub a Kersko za mlhou hustou, že by se dala krájet, nadité dánské maskáče M/84 versus český vz. 95. Slovanská bohyně Zorya jako východisko lidové slovesnosti bez Landova perverzního skanzenu. Floex se novým „opožděným“ albem zřejmě nezařadí do panteonu k takovému Neurobeatu, ale rozhodně je to tradicetvorná, úctyhodná dvojka. Nový prostor.


A přesně takhle musí končit a „vrcholit“ téměř všechny zkazky o Floexově tekuté modernitě a vkusných pohádkách. „Tradicetvorná, úctyhodná dvojka“ (s tušením veškeré nemálo nepřiznané ironie), ale jinde taky „minimalistická“, ale přitom „plná“, materiál „na druhý až třetí poslech“ nebo „bráška na pouti mezi odvrácenými stranami Slunce a Měsíce“. Když řeknu Rákosníček, další citoslovce je „brekot“ nebo „brekeke“? Nadšení se nelze divit a je pravda, že Zorya je komplikovanější než Pocustone, ale zároveň má velkou dávku epicko-soundtrackového romantismu, aby mozek nemusel dávat bajpás srdci. Zřejmě těžko bych to vysvětloval vyznavači hraničních, antimelodických zvukových výbojů, ovšem co jsme čekali od Floexe, od pohledu hodného kluka z dobré rodiny? Škraloupy se lepí na slova jako zasychající krev na dětské kolínko, někdy je prudký rozdíl mezi artefaktem a jeho slovesnou reflexí. A kdo lže, ten i krade.

To, že Tomáš Dvořák vypadá jako „Harry Potter říznutý Leonardem Hofstadterem“, neznamená nic víc, než že zpívající právník Pavel Horňák si to chtěl rozdat s Majkou z Gurunu. S odstupem času se mi některé motivy z Pocustona zdají přeslazené a očekávatelné, s klarinetem zacházejí jako s erotickou pomůckou. Jenže Floex nikdy nebyl pro milovníka tvrdého porna, je kompozičně rafinovanější a orgasmicky delší. Stačí si načrtnout Casanovu, neuvěřitelně vibrujícího klarinetovým svalem, pastelové barvy jsou tlačeny do pozadí ostřejší (leč tklivou) trubkou, k papíru patří pastelka, a abyste mohli malovat, nepotřebujete znát abecedu, Floex zachází s ornamentalistikou jako tělo s plícemi.

Okamžitě vás zaujme i dramaturgie alba, vyvažovaná až chemicky přesně. Nelze říct, že rychlejší a pomalejší skladby se míjejí v sympatické symbióze (naštěstí), spíš že Floex pečlivě dbá na to, aby emocionální tlak a chvějivé teplo melodií nezabilo pohádku jednostranným dobrem. Proto se může zdát, že po skladbě Petr Parléř album slábne a nenabízí to „pravé“ finále, Měcholup odkazuje k Pocustonovi a Zorya Polunochnaya jen tiše ševelí dojezdem něhy. Určující dojem k odkazované a budované vertikalitě znamená jediné: hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve (t)mě.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.

Floex - Zorya (Minority Records, 2011)
www.floex.cz

Floex & Band live, 23. 11. 2012, Stanica Žilina-Záriečie>, Žilina

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Prosvítající naděje ve světě izolující samoty (Malcuth & Facutum)

Viktor Hanačík 17.04.2024

Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.

Historky otců zakladatelů budou těžko hledat čtenáře (Neviditelné řemeslo)

Martin Šinkovský 14.04.2024

I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.

Marko Damian a úpadok menom Skeeter

Matej Žofčín 09.04.2024

Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.

Kolekce rozmanitých emocí (Page Turners)

Tereza Bartusková 01.04.2024

Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.

Dva svety (Eva Sajanová & Dominik Suchý)

Veronika Vagačová 29.03.2024

Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.

Hudba ze zapomenutých míst minulosti (Garlands)

Filip Peloušek 25.03.2024

Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.

Esence The Beatles (Milan Bátor)

Jiří V. Matýsek 10.03.2024

Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.

Dobro došli u bad trip (Nemeček)

Dan Sywala 19.02.2024

Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.

Aye, captain! (The Longest Johns)

Jiří V. Matýsek 16.02.2024

Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.

Zápas agresívnej klubovej estetiky s distingvovanosťou orchestrálneho zvuku (julek ploski)

Dušan Šuster 12.02.2024

Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace