Zpěv je pro sraby aneb Liga mistrů v olomouckém Dominu

Rohový dům nedaleko centra hanácké metropole. Ze sklepa se line charakteristický člověčí lomoz a nekonečný oblak cigaretového dýmu. Odlesky neonového poutače populárního sex shopu z protější ulice (ještě měli otevřeno!) nesměle osvětlují ceduli s nápisem Domino bar. Zrzek teče proudem, účast co do počtu více než sympatická. Pátrat po tom, kdo si přišel prolít hrdlo a kdo spíš na koncert, nemá smysl. Tak jako tak, kulisa je to na středeční večer poctivá. A vždycky je lepší hrát pro padesátku nametených než pro dva střízlivé hnidopichy.

O půl deváté se ozvou první tóny Superego Kid. Žádné ahoj a dobrý večer, my jsme Tři veverky z Dubu nad Moravou nebo tak něco, na pozici mluvčího, resp. přirozeného frontmana mají v kapele zřejmě vypsané výběrové řízení. Fakt, že se „to“ už děje, musíte dovodit intuitivně. Bubeník naštěstí hned zkraje zařadil první kosmickou a pár desítek rozčepýřených hlav se reflexivně začalo kývat do rytmu. Kytarista to mrská i s rukou v gypsu. Akustika nic moc. Zvuk se láme, táhne a znovu tříští o všechno a o všechny. Ale stačí pár piv a je vám to jedno, živák to ustojí. Horší je to s lidma. Stage tu v pravém slova smyslu neexistuje, kapela má k dispozici jen miniplácek vedle baru, chytit flek s výhledem dá docela fušku. Ti méně šťastní na tlačenici rezignují a posrkávají.

První kapela odvedla slušnou práci, dav se naladil, energická půlhodinka utekla. Boss a sekretářka. Deru se dopředu. Vzadu se stojí na stolech. Rázem je jasné, na koho dnes všichni přišli. „Já bych tam měl mít někde pivko,“ uvedl se nejnovější objev slezského zájmového sdružení MamaMrdaMaso ústy svého Bosse a jal se rozdávat decibely. „My jsme teda asi jako z Olomouce, i když nechceme.“ Hm… Nemůžu rozumět všemu. Ale už dlouho jsem naživo neviděl takhle krásnou symbiózu bicích s basou. Oba nástroje si hrají na svém písečku a při tom jeden bez druhého nedají ani ránu. Rytmus jako alfa a omega všeho živého. Coby audiovizuální band se Boss a sekretářka tentokrát museli obejít bez projekcí, ale jejich debutové (mimochodem vynikající), čistě instrumentální album Zanech řečí je dostatečně silným koncertním materiálem. Kytaristka s účesem à la Jonny Greenwood a fendrovkou nápadně připomínající Jazzmastera od J. Mascise prakticky nespouští oči z hmatníku. Zprvu hraje možná trochu zakřiknutě, ale po chvíli se osmělí a vše jde podle plánu, Indoš s lopatou z druhé strany šéfuje, basa ho poslouchá na slovo, čtyři struny jak stydké pysky a zvuk živlem, který může dle libosti ohýbat na všechny světové strany. To se to hraje, když vám záda kryje hromdáma Palma. Její nasazení za bicí soupravou je totální, neumím si představit příkladnější vzor pro začínající perkusist(k)y. Jejich set má neskutečný drajv. Jenže nic netrvá věčně, poslední tóny, poslední potlesk, sbalit činely a šup na cígo. Kdybych měl na lístku o něco hustší Řáholec, křičím: „Pojďtě to dát ještě jednou celý dokola!“

Na slovinskou Ypsilonku řady znatelně prořídly. Velká škoda, ale s ohledem na okolnosti se to dá se pochopit, zítra se vstává do práce a headlinerem byl dneska večer někdo jiný. Kapela neřekne ani „ň“, nechává mluvit nástroje. Zaslechnu přirovnání k Mogwai, já tam rozeznávám kdeco. Od Massive Attack přes Limp Bizkit až po Lenku Filipovou. A Jelly Belly! Kluci škádlili instrumenty slabou půlhodinku, možná zaúřadovala únava, možná zdvořilostní návštěva příslušníků městské policie. V každém případě černý psík, co se všem celý večer motal pod nohama, vypadal spokojeně. Je zítra 6:15. V hlavě mám vrtulník a v puse Bahrajn, pozitivní pocit z předešlé noci přetrvává. Kdo říkal, že beze slov to nejde? Jde. A jak.