Zpěv vzdálené Země (Interstellar)

„Co kdybychom pro tuhle orchestrálku vyzkoušeli varhany.“ Christopher Nolan

V případě hudby pro Interstellar šlo o těsnou spolupráci německého skladatele Hanse Zimmera a režiséra snímku Christophera Nolana. Všechno začalo složením hudebního motivu pro jednu stránku scénáře. Velmi intimního momentu, pro Zimmera dokonce velice osobního, jelikož pojednával o dojemném loučení dítěte s otcem, který musí odejít a už se možná nevrátí. Práce na jeden den. Jednoduché, tiché až křehké téma, které stvořil, si britský režisér zamiloval a teprve v tu chvíli začal vznikat film. Skladba dostala název Day One a sloužila za inspiraci jak při přepisování scénáře, tak při natáčení. Byla to emocionální kotva grandiózního vesmírného dobrodružství na hranici lidského chápání fyziky, červích děr, černých děr a časových dilatací s nimi spojených. Inspirován Kubrickovou Vesmírnou odyseou, jeho prací s tichem a vážnou hudbou v kontrastu s vše objímajícím prázdným prostorem postrkuje Nolan diváka/posluchače zase o kus dál.

Píšťaly, klávesy, pedály. Vzduch rezonující promyšleným bludištěm trubek. Kostelní varhany byly jedním z nejsofistikovanějších vynálezů 17. století. První syntezátor. Metafora k překonávání technologických hranic. Zimmer vytvořil jednoduché, přesto silné téma. Díky využití varhan se dalo pracovat s rozsahem od nejjemnějších tónů, které zní jako dětský chór, až po dech beroucí burácení. Každý experiment, každé sémě ideje šlo rovnou do střižny, kde Nolan hledal scénu, kam se ten či onen fragment hodí. Zimmer skládal tak jako vždy na počítači, lepil nápady a útržky k sobě. Měl v něm i nápodobu varhan salisburské katedrály, vyrobených roku 1877, známých pod přezdívkou „táta Willis“. Vydávaly krásný plný zvuk, ale právě u Interstellaru si Zimmer uvědomil, že potřebuje prostor samotné katedrály. Reinterpretace počítačem nestačí. Mělo dojít k velké hudební expedici, výletu do Londýna, a všechno, celou výhradně elektronickou kompozici chtěl nahrát znovu a naživo s Londýnským symfonickým orchestrem. I když bylo pokušení jet do Salisbury velké (osmdesátičlenný orchestr s nástroji namačkaný ve vlaku je nadlidský logistický úkol a suchý britský vtip), spokojili se s náhradou v podobě kostela Temple, umístěného v srdci Londýna, a jeho varhanistou Rogerem Sayerem. Virtuózem, který vdechl hudbě Interstellaru život. Dokonalé tempo, dokonalé načasování. Ozvěna stoletého chrámu Božího vnáší do nahrávky nový rozměr.

(Dreaming of the Crash) začíná šuměním moře, vzpomínkou na kolébku života. Matku Zemi (žádná už nebude jako ona), jejíž zvukovou stopu si McConaughey přivezl do vesmíru na svém iPodu. Byl to Zimmerův nápad, vzít do vesmíru koncert světa, ať už jde o ruch velkoměsta, šum stromů ve větru, moře nebo cvrlikající ptáčky, něco, na co jsme zvyklí tak moc, něco tak samozřejmého, že by nám bez toho bylo smutno. Je také hudebně věrný symbolice tří planet (voda, led, písek) a odráží v průběhu kompozice charakter jednotlivých živlů. Stejně tak k nim Nolan a kameraman Hoyte Van Hoytema přistupují vizuálně. (Cornfield Chase) v druhé půli naplňují varhany sytým zvukem hravého dětského dobrodružství. Nolan v průběhu snímku pracuje s dialogy (hlasovou stopou), stejně jako s hudbou, odpovídá obrazu, rytmice, střihu. (Stay) má díky tomu ohromnou emocionální sílu, tichý začátek s mořem a varhany podbarvuje srdceryvné loučení/odpočet/ryk startujících raket. V kombinaci s obrazem neuvěřitelný zážitek ženoucí do očí slzy. Inspirace, jádro příběhu (Day One) s jemnou klavírní melodií je intimní a dramatické, v závěru se přidávají mrazivé varhany lákající do kosmu. Skladba byla použita i jako podkres k první upoutávce, na míru sestříhaná verze (First Step) dokonce otevírá druhý disk.

(The Wormhole) procvičuje struny a nabízí napětí, nervozitu z neznáma a dýchající varhany. Tikání hodin v aranžmá dřevěných perkusí (Mountains), odrážející tolik vzácný a tak rychle utíkající čas zapříčiněný blízkostí Gargantuy - černé díry. Chór, žestě, smyčce a varhany se v druhé části skladby srazí v děsivé hudební inferno, symbolizující selhání. Zpomalení/zrychlení času (Afraid of Time) symbolizují dvě roviny. Zdánlivě neuspořádaný motiv na klavír s varhany a rychlá elektronická smyčka. Nebo rychlý a pomalý motiv, oba hrané přes sebe na klavír (Running Out) s utlumenými bouřkovými hromy. (S.T.A.Y.) zas naplňují nezvykle uklidňující ambientní vlny, varhany a klavír. (Coward) je odvážným vrcholem alba: abstraktní textury přechází do tepání dřevěných perkusí, které se lámou v hlavní téma na varhany, podpořené syntezátory a robotickými smyčkami pokračujícími ve zběsilý střet pian jak od Rachmaninova. Zimmerova zvonkohra, kterou naposledy použil v Broken Arrow, přidává na rychlosti a dynamice. Melodická extáze ve vesmíru.

Bonusové skladby Interstellaru jsou/byly uvolňovány zvláštním způsobem, když většina z nich je součástí luxusního digipacku s prosvícenou hvězdnou oblohou. Skladba (Day One Dark) byla přístupná ke stažení skrze lístky z vybraných kin, šťastlivci, co viděli předpremiéru, dostali i USB a fanoušky vydupaná intenzivní skladba dokovací sekvence (No Time for Caution) je dostupná pouze na iTunes. Celkově jde o více než hodinu a půl hudby.

Stylem, rytmikou a minimalistickými motivy se Zimmer blíží tvorbě Philipa Glasse (Koyaanisqatsi) a varhany pro zachycení vesmíru už zkoumal Ennio Morricone (Mission to Mars), takže o originalitě se mluvit nedá. Nevyzkoušená hudební paleta ale z Zimmera dostává to nejlepší za posledních několik let, pod nánosem nezbytného patosu je dostatek hravosti a chuti skládat hudbu. Cesta kosmem skrze červí díru k alternativnímu skladišti lidstva na straně jedné, osobní příběh o otci, který musí opustit své děti na straně druhé, nemohl dostat vhodnější hudební doprovod. Už teď jde o klasiku žánru se zvukem redefinujícím trendy. Tentokrát naštěstí ne tak napodobitelném, aby se z něj stal temptrack jako z Počátku.