Akana | Články / Reporty | 22.11.2019
Kouzlo osobnosti, charisma, ledabylý šarm. Když se někomu těchto vlastností dostává v takové míře jako Marku Laneganovi, má na pódiu z poloviny vystaráno. Samozřejmě že pokud by se na tyto dary spoléhal až příliš a šidil na muzice, pozná se to a šarm se rázem změní v povýšenou znuděnost. Ničeho takového se Lanegan pochopitelně nedopouští, jen prostě nemusí sahat k otřepaným rockerským pózám a podkuřování publiku, aby zaujal. Stačí mu postavit se k mikrofonu s nadupanou kapelou a skvělou albovou novinkou Somebody's Knocking v zádech a spustit. Jeho orvaný, jako přes struhadlo tažený hlas si vás okamžitě přitáhne sám. Minimální prodlevy, autorské komentáře nejsou potřeba, všechno je v písních.
To John Robb, frontman a baskytarista předskakujících The Membranes, ostrovních postpunkových veteránů, se musel snažit o něco víc. Neustálým pohybem po pódiu a hecováním si kontakt s publikem poctivě a úspěšně vydřel, ačkoli pokus o rozezpívání davu vyzněl poněkud naprázdno. The Membranes měli ve svých začátcích možnost koukat pod prsty velikánům typu Public Image Ltd., Joy Division nebo Gang of Four a jejich písně jsou tímto odkazem nasáklé. Tahle éra zrodila originálnější party, ovšem co se týče věrohodnosti, stěží se jim dá něco vytknout.
Jen o málo mladší Mark Lanegan na podobné muzice rovněž vyrůstal a deska Somebody's Knocking tyhle inspirace odhaluje zcela nepokrytě. První polovina koncertu, sebejistě vygradovaná až k mocně hřmící čtveřici songů Stitch It Up, Burning Jacob's Ladder, Night Flight to Kabul a Beehive, stála z větší části právě na novinkách. Výrazná melodičnost, na níž Lanegan v jejich případě vsadil, se ukázala být tvrdou měnou i v živém podání a vyprodaný Lucerna Music Bar se v tom syrovém a zároveň chytlavém kytarovém náporu blaženě vyhříval.
fotogalerii z koncertu sledujte zde
Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce a přirozeně se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz se zaprášenou, temně bluesovou romantikou amerických dálav, a i pak zůstávala přeladěná na spíše vypravěčskou frekvenci v rámci pomalejších temp s větším podílem kláves. Další čerstvá věc Penthouse High se přes roztomile „neworderovskou“ patinu ukázala být trochu delší, než bylo záhodno, a při následující baladické One Hundred Days už by jednoho málem napadalo cosi o uvadající atmosféře. Nebýt ovšem jiskřivého kytarového sóla Jeffa Fieldera v závěru, které vlak posadilo zpět na koleje a připravilo půdu pro další zaručenou hitovku z nové desky, Name and Numbers.
Na přídavek vytáhl Mark Lanegan Band ještě dvě osvědčená esa z alb Blues Funeral a Phantom Radio, z nichž především Harborview Hospital s projasněnou zvonící kytarou patřila k vrcholům večera. Nakonec, po Laneganově zamávání a odchodu do zákulisí, už jen Fielder ujistil publikum, že na tohle místo se vždycky rádi vracejí a kupodivu to znělo opravdu upřímně. Mark Lanegan je u nás poměrně častým hostem, nicméně výsledkem není oboustranná únava, ale utužující se vzájemné pouto. Přítomnost několika nezdolných a zřejmě nevymýtitelných buranů s telefony v permanentní pohotovosti na tom nic nemění.
Mark Lanegan Band (us)
20. 11. 2019 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Mária Karľaková
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.