Články / Reporty

Zrní vs. Korben Dalas - 1:1

Zrní vs. Korben Dalas - 1:1

Jana Michalcová | Články / Reporty | 09.03.2014

Spojenie kladenskej kapely Zrní a bratislavských Korben Dallas prinieslo do naplneného Lucerna Music Baru dve veľkolepé rockové predstavenia s takmer trojhodinovým setom. Tvoriace sa fronty pred vstupom do klubu boli predzvesťou toho, že ani jedna z formácií už nie je verejnosti neznáma a utorkový večer priniesol dva rovnocenné koncerty.

Keď Korben Dallas vydali debutový album Pekné cesty, pravdepodobne nečakali, že o tri roky na to budú hrať v takmer vypredanom Music Bare. „Ešte nikdy sme nehrali pred toľko veľa ľuďmi,“ ozval sa s údivom frontman po úvodnej skladbe Čierne ráno. No mali by si zvykať, pretože nie len tá ženská časť publika bola správne nadržaná na ďalšiu skladbu. Hrejivý basbarytón frontmana Juraja Benetína razom prepne do výšok Čierneho rána a má mimoriadny potenciál osloviť zástupy pod pódiom. Viem, o zázračných vlastnostiach jeho hlasu sa už veľa písalo...

Korben Dallas majú dokonalosť trojnožky, na ktorej všetko stojí - vyzretosť, energia a hravosť. Zaujímavé bolo vidieť hanblivosť a údiv kapely, že ľudia ich skladby celkom dobre poznali a boli z nich nadšení, hlavne pri energickejších kúskoch ako Kamene či Pochybnosti. V každom prípade všetci traja sršali radosťou: Fila tancujúci s gitarou vo svojom vlastnom svete, bubeník Ozo Guttler hopsajúci pri každom údere do bubna a nadšený Juraj Benetín po obrovskom potlesku publika po hitovke Otec, pýtajúci sa, že čo mu na toto povie doma žena. Zaslúžený úspech.

Apokalyptická otváračka Rychta, ktorá zaznela v druhej polovici večera, postupne prechádzajúca gitarovými akordmi do elektronických beatov s prímesou folku vystihuje všetko, čo je pre album Zrní Soundtrack ke konci světa typické. Neviem, či to bolo schválne, ale rozostrenejší zvuk bol dobrou voľbou, lebo nabudil väčší pocit sna, o ktorom spieva Jan Unger. Skladby sa pohybujú na hranici folku, alternatívneho rocku, elektroniky, no je tam ešte nejaká tajná prímes, ktorá robí zo Zrní mimoriadnu kapelu a českú koncertnú špičku. Sami píšu, že inšpiráciu berú vo všetkých podobách prírody, tak isto ako v zhone dnešnej doby a technickom pokroku, ale základným elementom skladieb je neustále sa meniaca dynamika.

Za večer zo seba vydali vyše dvadsať „zŕn“ a každé stálo za to. Bol to vlastne prierez ich celej tvorby zo štyroch albumov, kde nechýbali ani skladby ako Ježíšek, Dva či veľmi hypnotická Hýkal. Kúzlo kapely spočíva v tom, že v nej nie je jasný líder, ako je to pri charizmatickom spevákovi z Korben Dallas. Každý jeden jej člen je jedinečný - či sa to týka špecifického frázovania Ungera, nápaditosti huslistu Jana Fišera či všestrannej nadanosti bubeníka/beatboxera/akordeonistu Ondřeja Slavíka. Na rozlúčku odohrali tri prídavky, z ktorých mi stále znejú v ušiach Yanna Tiersena pripomínajúce Jabloně: Chmury jdou, smrti jdou, křížky na čelech, ale uhlíky pořád doutnají v ohni, pořád jdou, pořád jdou duše načatý...

Aj keď nechcem skĺznuť k porovnávaniu týchto kapiel, Zrní pôsobí na pódiu istejšie a kľudnejšie, napriek mladému feelingu, ktorý z nich vychádza. A tí, ktorí skupine hlavne pri začiatkoch neverili, by po tomto vystúpení uznali, že sa mýlili a že kapela má v sebe úžasný potenciál, ktorý neprestáva rozvíjať.

Info

Zrní + Korben Dallas (sk)
4. 3. 2014, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Vrbaak

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Monkey Week 2023: Jako doma

Michal Pařízek 29.11.2023

Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.

Down in the past (Mando Diao)

Eva Karpilovská 28.11.2023

V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.

Nepřestávám vrhat stín (WWW Neurobeat)

Tomáš Jančík 26.11.2023

Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.

Tired of life, start over (Blank Banshee)

Dominik Polívka 26.11.2023

Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.

Tanec v krajině snů (Jaga Jazzist)

Kryštof Kočtář 24.11.2023

Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.

Chvála ozubeným kolesům i vesmírným potulkám (Laibach)

Michal Smrčina 23.11.2023

Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...

Nebuďme zdvořilí (Laurie Anderson with Sexmob)

Lukáš Grygar 22.11.2023

Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.

Stále silnější deprese (Blues Alive)

Jiří V. Matýsek 21.11.2023

Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.

S kladivem a empatií (Yaeji)

Ondřej Pěkný 18.11.2023

A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?

Všichni jsme tu kámoši (Shame)

Filip Peloušek 15.11.2023

Když se o pár měsíců později blížím šlehaný štiplavým podzimním větrem přes Hlávkův most k Fuchsu, mám tušení, že tentokrát dostanu trochu jiný druh zážitku.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace