Ztlumte ty světla, prosím. (Brutal Assault 2019)

Někdo vyslyšel moje fňuky? Říkají, že třetí den bývá kritický, díry v line-upu a vedrem podpořená únava svádí k experimentu: zahrát si na návštěvníka. Lidi se tu dají kastovat porůznu, jak se komu zlíbí. Nechme stranou vizuály, protože typický festivalový outfit neexistuje. Warpaint, gumové ptáky, na pivních pupkách krev a mezi půlky zařízlé Boratky, hábity nebo brnění, na co si módní fízl celý rok brousí zuby, tady se nosí. Soutěž o nejlepší triko festivalu vyhrává pán s metalově, ale vkusně stylizovaným motivem Járy Cimrmana na hrudi!

Každodenní grindový budíček dnes střídají slovenští Čad, naštěstí. Namísto rozpitvávání žánrů jen palec nahoru, budu se opakovat a budu souhlasit s názorem ostatních, že tahle trojka je na poli tvrdých žánrů to nejlepší u nás i u sousedů. Že bude hlasitost pokoušet pospolitost kostí dal jasně najevo set španělských Wormed. Ani grind, ani death, ani moc lopata, ani moc frajeřinek. Zato nápaditá smršť a suverénně nejagresivnější murmrur frontmana Phlegetona. Občas se podaří během skladby nenásilně prorvat do prvních řad, při setu Wormed mě naopak tlak vystrnadil od pódia až na samotný okraj hradeb. To Immolation čpěli z deathmetalového bloku, nádherný set, co se mnou nic nedělá. Snad už toho začínám mít plné zuby, kýžená žánrová pestrost se odpoledne nekoná a to bdělosti příliš neprospívá. Snad i proto mi sedla romantika a sentiment, jaký rozehrála Anathema. Hymnické refrény, sametový hlas, love metal jako soundtrack k zamilovaným pohledům, to už ale pochoduju kolem a plete se mi jazyk stejně jako nášlapy. Na kafe fronta? Třeba je přeci jen čas odpočinku od hluku. Vyruší mě stoner Anton z Moskvy, chce si užít večerní set Electric Wizard se vším všudy. Hraju si na dealera štěstí, na Wolfbrigade to máme hrozně daleko, tohle mě bude mrzet.

Vrátit se do areálu v čas headlinerů je běžná praxe nejednoho Brutalisty, vždyť jak jinak si vysvětlit, že okolo sedmé večerní se v areálu nedá hnout? Ale minout dvě nějvětší scény a schovat se na KAL stage? Tomu říkám drzost. Dávám si matchu na kuráž, potkávám kamaráda, co se vydal na festival za družbou s Justinem K. Broadrickem, letos hned dvojitou. JK Flesh vystoupení odmítl, namísto toho se s hodinovým zpožděním chystá stařičký drone projekt Final, se kterým Broadrick začal už ve třinácti. Ten chlap to snad dělá schválně, nebo máme jen smůlu. Zatímco na hlavní scéně burácí poctivý stoner feťáků Electric Wizard, s novým basákem v sestavě, necháme se vsedě pohlcovat hlukovými výbuchy prohnanými přes dva kytarové aparáty. Vždycky se ale najde jeden kretén, co MUSÍ stát v první řadě a bleskem si fotit Broadrickův set-up.

fotogalerii z festivalového pátku najdete tady

Lidská blbost nezná mezí, své o tom ví i Dominick Fernow alias Prurient. Vidět tyhle dva černokněžníky domlouvat šeptem chystanou kolaboraci vyvolává spokojený úsměv na rtech. Zhmotnění žánrové rozkročenosti, od dřevního grindcoru přes tuctovou romantiku až k nekompromisní elektronice. Prurient nás zvedá do pozoru, šlukujeme hustou mlhu nalepení na okraj pódia, nohy se boří do asfaltu, na skla brýlí se sype omítka ze stropu. Prurient si pečlivě připraví podklad pro manické vytí, jeden mikrofon nestačí. Headliner třetího dne? Rozhodně. A překvapení? Jeskynní lekce jógy s Heilung. Lidi na pódiu nejdou spočítat, ale nevidím kytaru, neslyším riffy, nikdo na mě neřve. Zaujímám ásanu bojovnice, zavírám oči a na nohou se mi rýsujou legíny s motivem jeskynních maleb. Nádhera!

Pit na Hellhammer je příliš řídký, proč? Praotci black metalu, které obnovil z nouze Thomas Fischer, lídr Celtic Frost i Triptykon, by si zasloužili víc. “Tuhle věc mám nejradši a odzpívá ji náš kytarista. Jo a mimochodem: UGHHH!” Odškrtávám si ze seznamu povinnost slyšet Fischerovu catchphrase, ale set mě spát nepustí. Primitivní riffy, primitivně zahrané i primitivně nazvučené, celé je to taškařice a zábava, přiznaná, kult a velikost jména tentokrát nehraje roli, dekorace v podobě netopýra z bakelitu v popředí scény to celé podtrhuje. Nepoučen z minula spěchám na Obscure stage, listuju v diáři datum a vzpomínám na první ročník festivalu, kdy Godflesh hráli pohřební pochod z nejbolavějších. Letos menší pódium, řidší dav, basovější zvuk, nové skladby po boku klasik.

“Ztlumte ty světla, prosím,” žádá si Broadrick a schová se v oparu modrého kouře z obalu poslední desky Post Self. U některých kapel se skákat nesluší, právě teď to platí víc než kdy dřív. Rána loktem do ohryzku jako alibi pro odpískání kávové družby vedle Tiché kavárny, před kterou brutalisti křepčí na jalové techno. Pořadatelé hlásí, že zítřejší set Gutalax bude speciální. Chci zavřít oči. Jen na chvilku.