Člověk krve + Anežka Matoušková + Jan Řepka + Nick a Eliška, U žraloka, 24.8.2024, Vlkovec

Na Hlaváku nastoupit do vlaku a nechat se posázavským pacifikem dovézt skoro až do Vlkovce (jde to úplně, ale my si chtěli udělat aspoň krátkej výlet). Jít a jít a dojít do pohádkový krčmy U žraloka, kde v dobrý den můžete potkat jeptišku, tchyni i indiána. Místo, kde je možný skoro všechno. A co teprv pan krčmář a jeho bystrovtip? Láska na první, druhej, třetí, pátej, miliontej.

Emoce. Všude emoce. Ryzí krásno. Lidská hřejivost i hřejivá lidskost. Tohle neni pro nelidi bez citu. Anežka Matoušková svou křehkostí naplnila celý sál, v několika tónech, v pár slovech, hloubka, kam na dno člověk nedohlédne… nebo vlastně jo, dohlédne, je to totiž tak moc ryzí a čirý, že ač hloubka je obrovská a skoro až několik světelných let, stejně je vidět až na dno. Mráz po zádech. Výpovědi života, výpovědi světa. Jan Řepka. Och. Poznávám nepoznané. Srdéčko plesá. Vyprávěnky. Chvílema cítím nějaký záchvěvy Kryla.

Člověk krve. Muj milovanej Jan. Ten kluk, se kterým se krásně toulá a vandruje Posázavím a nejen jeho domovinou, vandry by s ním a jeho nejskvělejší Barunkou byly krásný kdekoli. A ty jeho texty a melodie a veškerá hloubka, do který nás nechává se společně nořit. A tak se raduju. A přitom pláču. Husí kůže. Chytit za ruku. Jo, to potřebuju.

Eliška a Nick. Další podlomený kolena. A dál a ještě dál. Zírám, žasnu, pohupujem se všichni do rytmu. Banjo. Hlasy. Kytárky. Chybí mi asi jenom oheň. Ale plamenný emoce i rozmluvy jej docela adekvátně nahrazují. Do Krčmy U Žraloka bych nevzala jen tak někoho. A tak jsem ráda, že to všechno je. Bylo to nesmírný. Noční rozmluvy na nádraží. A vim, že to dobře dopadne.